…zoufalství je špatný rádce. Na matriku šla Vendula Pavlíčková, jako by kráčela k popravčímu špalku, a přesto v ní kdesi hluboko žila titěrná jiskra: co když to vyjde? Co když se objeví domov, manželství, normální život? Co když bude mít Matěj Kolařík otce, kterého bude znát jménem i hlasem?
Ta představa se však rozpadla rychleji, než si dokázala připustit. Radovan Válek netoužil po rodině. Nestál o minulost, o vazby, o příběhy. Chtěl ji samotnou — bez stop, bez dějin, bez závazků. Jako prázdný list papíru. A Matěj byl hlučným, živým důkazem toho, co Radovan nesnesl. Připomínkou, kterou chtěl vymazat.
Ten večer pil. Nejdřív pivo, potom koňak. Hlas mu hrubnul, pohyby byly vtíravé, těžké. Zastavoval se u dveří dětského pokoje a civěl na spícího chlapce s odporem, z něhož se Vendule zvedal žaludek.
„Tak už usnul, spratek?“ bručel. „Hlavně ať se nevzbudí. Slyšíš? Musí být ticho. Jinak ho uspím já.“
Nikdy ji neuhodil. Zatím. Ale ta možnost visela ve vzduchu, hutná a dusivá jako smog. Když se konečně zhroutil na gauč v obýváku a začal chrápat, Vendula na okamžik zapomněla dýchat. Pak se nadechla. A začala se hýbat.
Jednala bez přemýšlení, jako ve snu. Už celý měsíc, od prvních jeho výbuchů, měla připravenou „únikovou“ tašku: balík plen, dvě skleničky přesnídávek, sunar, lahvičku, vodu, vlhčené ubrousky, náhradní oblečení pro Matěje, svůj svetr, doklady a všechny peníze, které se jí podařilo po korunách schovat — pár tisíc korun. Taška stála za skříní v předsíni. Popadla ji, syna, který se probudil a tiše kňoural, zabalila do teplé deky, přehodila přes sebe starou péřovou bundu. Po špičkách do chodby. Klíče ze stolku. Nezaskřípou dveře? Srdce jí bušilo tak silně, až jí hučelo v uších.
Venku byl listopad. První sníh ještě nepřišel, ale panovalo to nejhorší nevlídno: déšť smíchaný s mokrým sněhem, vítr, který strhával z větví poslední lepkavé listí. Tma, jen lampy a lesklý asfalt. Vendula přitiskla Matěje, schovaného v kapuci, k sobě a rozběhla se. Kam? Pryč. Pryč z toho domu, z té čtvrti rodinných domků s vysokými ploty, kam ji Radovan „uklidil kvůli klidu“.
Nohy se bořily do kaluží, voda jí tekla do bot. Déšť štípal do tváře. Matěj se rozplakal, vyděšený během a zimou. „Pššt, zlatíčko, to nic, všechno je v pořádku,“ šeptala, aniž by tomu sama věřila. Mířila ke sídlišti, k panelákům, kde se dá ztratit mezi lidmi, kde svítí nonstop obchody. Po půlhodině, úplně bez sil, se schovala pod stříšku zavřeného stánku. Roztřesenými prsty vytáhla telefon. Komu zavolat? Blízké přátele neměla. Lucie Čermáková z dětského domova odjela na venkov k tetě, zvala ji, ale bylo to daleko a bez peněz na cestu. Zůstávala jediná adresa. Poslední, tenká nit.
Vytočila číslo, které si pamatovala ještě z dob, kdy žila s Daliborem Matouškem. Chvíli to zvonilo.
„Prosím?“ ozval se ospalý, chraplavý hlas.
„Věro Čermáková? Tady… tady Vendula. Daliborova… bývalá. Pamatujete si mě? Omlouvám se, že volám tak pozdě… já… nemám kam jít.“
V telefonu se rozhostilo ticho. Pak těžký nádech.
„Vendulo? Co se stalo? Kde jsi?“
„Venku. S dítětem. Se synem. S vaším… vnukem. Prosím, můžu k vám? Aspoň na jednu noc. Prosím vás.“
Další pauza. Vendula sevřela telefon tak, až jí zbělaly klouby.
„Adresu si pamatuješ? Zavolej si taxi. Zaplatím ti ho, až přijedeš. Čekám.“
Rozplakala se nahlas, bez studu, když přes aplikaci objednávala auto. Matěj, zahřátý jejím chvěním, se utišil. Taxi dorazilo rychle. Když si sedala do vozu provoněného cizím teplem, ohlédla se: prázdná ulice, déšť, nikde nikdo. On ještě spí. Má čas.
Věra Čermáková otevřela dveře ne v županu, ale ve staré teplákové soupravě, jako by ani nešla spát. V obličeji měla strach a únavu, ale v očích — Daliborových očích — byla soustředěná pozornost.
„Pojď dál, honem, celá jsi promočená… dej sem dítě!“
Skoro jí vyrvala zabaleného Matěje z prokřehlých rukou. V předsíni vonělo po kočce, heřmánku a starých knihách — pachy z jiného života, podivně důvěrné. Vendula si zouvala mokré boty a třásla se, drobně, zevnitř, jako by jí pod žebry naskočil motor.
„Do koupelny, horká voda, zahřej se,“ poroučela Věra, zatímco už chlapce rozbalovala. „Já ho otřu, něco mu najdu. Dětské oblečení tu nemám, ale nějak si poradíme.“
Vendula poslušně zamířila do koupelny. Horká sprcha pálila, odplavovala chlad i beznaděj. Plakala potichu. Co dál? Jedna noc je jen oddech. Zítra? Zpátky se vrátit nemůže. To by byl konec. Pro ni. Pro Matěje.
Když vyšla z koupelny zpátky na chodbu…