Archivní místnost byla nasáklá vůní zažloutlého papíru a prachu. Prohrabávala jsem se složkami a hledala smlouvu s tiskárnou, když se za zavřenými dveřmi ozval hlas Ctibora Vacka.
„Zítra to podepíše. Všechno je připravené.“
Ztuhla jsem a přitiskla desky k hrudi, jako by mě měly ochránit.
„Tati, a co když to odmítne?“ ozvala se Nela Váleková.
„Neodmítne,“ odpověděl klidně. „Šárka Pospíšilová už čeká, dům je napsaný na mě a podíl si vezmeme potichu. Je ze staré školy, nic neprohlédne.“
Ten třetí hlas patřil Vítu Starému. Mému nevlastnímu synovi, kterého jsem kdysi učila jíst lžící.
„Pětadvacet let nám poroučela,“ uchechtla se Nela. „Tak ať si konečně odpočine, nemyslíš?“
„Hlavně tam musí být pětiletý zákaz konkurence,“ pokračoval Ctibor. „Ať ji ani nenapadne začít znovu. Bude doma plést ponožky.“
Prošli kolem a smáli se. Já ani nedýchala. Studená zeď mi chladila záda, prsty zkřehlé sevřely složku.
Když kroky utichly, otevřela jsem trezor. Vytáhla jsem flash disk a stáhla na něj všechno: finanční uzávěrky za poslední tři roky, databázi autorů i kontakty celého týmu. Ctibor dlouhodobě snižoval vykázané zisky. Věděla jsem to. Mlčela jsem. Už mlčet nehodlám.
Ráno jsem sešla do obývacího pokoje. Stůl byl slavnostně prostřený, svíčky hořely, Ctibor seděl s dětmi s výrazem slavnostního očekávání. Před nimi ležela bílá deska převázaná červenou stuhou.
„Všechno nejlepší, Markéto Urbanová,“ usmíval se široce Ctibor.
Posadila jsem se naproti nim a ruce si složila do klína, aby nebylo vidět, jak se třesou.
„Sedni si, mami,“ kývla Nela ke židli. „Máme pro tebe dárek.“
Ctibor ke mně desky posunul. Rozvázala jsem stuhu. Žádost o rozvod, dohoda o ukončení manželství, smlouva o pětiletém zákazu konkurence. Všude byly podpisy, chyběl jen ten můj.
„Co to má znamenat?“ zvedla jsem oči.
„Celé roky jsi dřela, zasloužíš si klid,“ mluvil Ctibor jemně, téměř něžně. „Šárka Pospíšilová vstoupí jako partner, potřebujeme mladou krev. Dostaneš vyrovnání, bude stačit na byt. Dům zůstává mně, je napsaný na mě.“
Vít přede mě položil propisku – levnou, modrou, s okousaným víčkem – a významně se na mě podíval, čímž otevřel prostor pro další, mnohem ostřejší dějství.