Maják definitivně zhasl o dva měsíce později. Ctibor Vacek prodal dům, aby zaplatil sankce a pokuty, které se na něj sesypaly. Vít Starý i Nela Váleková zůstali bez místa, bez příjmů a bez perspektivy. Šárka Pospíšilová si mezitím vzala movitého investora; Ctibora na svatbu ani nepozvala.
Nela mi poslala obsáhlou zprávu. Byla plná výčitek, slz a proseb. Psala, že si prý neuvědomovala, co dělá. Že jí Ctibor sliboval zázraky a jistoty. Že byli mladí a hloupí. Dočetla jsem až na konec a pak text smazala. Číslo jsem neblokovala — ať to visí někde v éteru a čeká bez odpovědi.
Po měsíci se ozval Vít. Volal s žádostí o práci.
„Víte,“ řekla jsem klidně, „nemám místo pro lidi, kteří mi nadávali do starých žen a natáčeli moje ponížení na mobil.“
„Markéto, nebylo to myšlené zle! Táta mě k tomu dotlačil…“
„Je ti osmadvacet. V tomhle věku už se za vlastní rozhodnutí ručí sám.“
Hovor skončil a já ho neobnovila.
Redakce Larinové se vyšvihla na třetí příčku žebříčku. Za půl roku jsme vydali dvanáct titulů, čtyři z nich se staly bestsellery. Tomáš Kolář přišel s návrhem další expanze.
Pořídila jsem si byt s výhledem na řeku, nový notebook, pohodlné křeslo a knihovny až ke stropu. Večer jsem četla rukopisy, popíjela suché červené a nechávala znít jazz. Nikdo mi neříkal, že patřím do starého železa. Nikdo mě nesnímal.
Jednou jsem Ctibora potkala na ulici. Shrbený, v obnošené bundě, o poznání zestárlý. Na okamžik se podíval mým směrem, pak uhnul očima a prošel kolem. Nezastavila jsem ho. Šla jsem dál — za životem, který jsem přestala tvarovat podle cizích očekávání.
Nela psala dál, týden co týden. Třetí měsíc v řadě. Oznámení jsem mazala bez čtení.
Chtěli, abych zmizela. Zmizela jsem — z jejich světa. A natrvalo. Ve svém vlastním jsem se konečně objevila.
Pětadvacet let jsem věřila, že mám rodinu. Ukázalo se, že jsem byla jen pohodlná. Teď jsem pohodlná sama sobě. A to stačí.