— Mami, táta říkal, že o víkendu pojedeme na chalupu k babičce Jitce! A mají tam hřiště pro děti? — vyhrkla Karolína Čermáková během odpolední procházky a bezděčně tak prozradila otcovy plány. Plány, o kterých se s manželkou vůbec nebavil.
Veronika Krejčíová se zarazila a lehce pozvedla obočí.
— Kdy ti to tatínek říkal?
— Už ani nevím… asi včera, — pokrčila ramínky Karolína a zvědavě se zadívala na maminku. — A bude tam aspoň zábava?
— Zlato, já sama vůbec netuším, proč ti to tatínek slíbil. Probereme to později, ano? — odpověděla Veronika klidným hlasem, i když uvnitř vřela. Ondřej Bednář zase rozhodl za oba. Udělal to tak, jak to považoval za správné on. Jenže nebral ohled na ni.
Večer, když už dcera spala, Veronika si manžela odchytila v kuchyni a bez obalu se zeptala:
— Proč jsi Karolíně řekl, že jedeme na chalupu k tvojí mámě?
— Ptala se na babičku. Chybí jí, — pokrčil rameny.
— Takže ses jen chtěl zbavit jejích otázek? Nebo to má opravdu platit?
— Jak zbavit? Řekl jsem pravdu. Máma se na nás těší, čeká návštěvu.
— Můžeme se sejít ve městě. Není nutné se vláčet až na chalupu.
— Ona s námi počítá. Potřebuje pomoct. Už jsem jí potvrdil, že přijedeme.
— Já tam jet nechci, Ondřeji. Prosím, poslouchej mě, — stála Veronika ve dveřích a snažila se nezvýšit hlas.
— Zase to samé, — povzdechl si unaveně. — Vždyť je to chalupa. Příroda, vzduch, rodina…
— Tvoje rodina, Ondřeji. Ne moje, — odpověděla hořce. — Už mě nebaví předstírat nadšení z grilování, záhonů a „čerstvého vzduchu“. Nestojím o to. A Karolína je ještě malá, může se stát cokoliv!
— Máma čeká. Všechno nachystala, naložila maso. Nemůžeme ji zklamat, — uzavřel debatu.
— Dobře. Tak pojedeme maximálně na jednu noc.
— Říkal jsem, že ty s Karolínou zůstanete od prvního do desátého května, — pronesl Ondřej mimochodem, aniž zvedl oči od telefonu.
— To ani náhodou. Jestli chceš, zůstaň si tam klidně napořád. Já na vaší chalupě dřít nebudu! — vyjela Veronika a v tu chvíli zapomněla, že dcera spí. Naštěstí Karolína Čermáková hádku neslyšela. Spala a v jejích snech bylo všechno barevné, klidné a bezpečné. O světě dospělých se to říct nedalo.
Ráno se spor znovu rozhořel. Jenže Karolína, které tatínek mezitím slíbil nějaký dárek od babičky, si sama sbalila batůžek a oznámila mamince, že jet chce.
— Haló? Ano, budu tam dnes kolem třetí. Musím odvézt ženu a dceru na chalupu. Jasně, — mluvil Ondřej do telefonu a když si všiml Veroničina překvapeného výrazu, rychle dodal: — Zavezu vás teď, dokud nejsou kolony, a zítra přijedu za vámi. Musím ještě dodělat práci. Máma vás čeká, tak pojďme, ať to odsýpá. Karolínko, jsi připravená na cestu?
— Ano, tatínku! — zazářila dcera.
Veronika chtěla protestovat, ale pohled na Karolínu, jak si nadšeně přehrabuje hračky v batohu, ji umlčel.
Cesta se zdála nekonečná. Na zadním sedadle znělo dětské štěbetání a tiché písničky. Veronika se snažila tvářit klidně, dokonce se občas usmála, ale uvnitř cítila svíravý tlak. Připadala si jako rukojmí situace. Jako někdo, kdo ve vlastní rodině nemá hlas.
Dům tchyně, Jitky Vacekové, stál na samém okraji vesnice, skoro uprostřed polí. Veronika to místo nikdy neměla ráda. Nad rybníčkem se rojily mušky a komáři, všude byl cítit starý dřevěný pach a chyběly základní vymoženosti. Místo sprchy byla k dispozici jen lázeň v kamenné kůlně, a namísto normální toalety v domě stála malá dřevěná budka na konci zahrady.
— Proč jste si nikdy neudělali záchod přímo v domě? — zeptala se Veronika kdysi. Tehdy se na ni manžel i tchyně podívali tak, jako by právě řekla něco naprosto nepochopitelného…