Odpověď, kterou tehdy pronesla tchyně, zněla Veronice dodnes v uších. Hleděla na ni s výrazem, jako by mluvila s někým podivným, téměř bláznivým.
— A k čemu by to bylo? Chata je chata. Nejsme žádní páni, projít se pár kroků na záchod nikoho nezabije, — pronesla tehdy Jitka Vaceková naprosto samozřejmě.
Pro Veroniku, zvyklou na městský komfort, to byla odpověď, která jí hlava nebrala. Nešlo přece o nedostatek peněz. Jitka si nikdy nežila špatně a Ondřej Bednář vydělával víc než slušně. Jenže v jejich očích nemělo smysl investovat do pohodlí. Peníze se přece daly využít „rozumněji“ — třeba na novou fólii do skleníku nebo modernější kamna v lázni.
Stejný přístup platil i pro vybavení domu. Nábytek pamatoval jinou éru, opravy se odkládaly roky. Veronika si občas v duchu ironicky říkala, že je vlastně zázrak, že se tam ještě netopí v kamnech jako za pradědečků. Plyn sice měli, ale vařilo se na staré, sotva funkční plotýnce a prádlo se pralo v plastovém lavoru. Myšlenka přivézt automatickou pračku byla pro tchyni naprosté rouhání, přestože sama Veronika trávila na venkově celé léto. A tak drhla oblečení ručně, jako by se čas zastavil.
— No konečně! Už jsem si myslela, že se na nás vykašlete, — utrousila Jitka kysele, když je vítala u branky.
— Mami, musím zpátky do práce. Veronika ti se vším pomůže, — oznámil Ondřej, vyložil tašky z auta a během pár minut byl pryč, zpátky ve městě.
— Maminko, a kdo je na těch fotkách? — zeptala se Karolína Čermáková, sotva vstoupila do domu.
— Táta, — odpověděla Veronika dřív, než se stihla zarazit.
Znovu si všimla toho, co ji bodlo pokaždé: stěny i police byly zaplněné výhradně Ondřejovými snímky. Od dětství až po maturitu. Ani jedna svatební fotografie, ani jediný obrázek vnučky. Jako by jejich rodina existovala jen napůl.
— Karolíno, běž si chvíli hrát na zahradu. My s babičkou vybalíme a nachystáme oběd.
— Sama tam nebude, — odmítla Veronika klidně, ale rozhodně. — Není na to zvyklá.
— Ale prosím tě, co by se jí mohlo stát?
— Nenechám ji tam samotnou, — přerušila ji Veronika.
Jitka si povzdechla a podala jí kbelík.
— Tak si vezmi brambory s sebou. Je mi jedno, kde je budeš loupat, klidně i na Měsíci, — pronesla chladně a otočila se.
Veronika se pustila do práce, zatímco Karolína pobíhala po dvoře a sbírala klacíky a stébla trávy. Z domu se ozýval hlas Jitky, která telefonovala. Podle tónu bylo jasné, že mluví se synem.
— Hlavně že jsi dojel v pořádku. Šikovný kluk… Ne, zítra nespěchej, přijeď, až budeš mít čas.
Veronika se na chvíli zastavila. Čekala aspoň letmý pozdrav pro vnučku, pro ni. Ale nedočkala se ničeho. Ondřej se matce ohlásil a tím to skončilo. Možná si to jen příliš brala.
— Mami, mám žízeň, — přiběhla Karolína a Veronika si všimla, že si nervózně škrábe nohu.
— Co tě to svědí? Ukaž… — přitáhla si ji blíž a zahlédla drobnou tmavou tečku v kůži.
— Asi komár, že? — zkusila Karolína.
Veronika zavrtěla hlavou. Nebyl to komár.
— Ne… prosím ne… — šeptala bezradně, zatímco jí hlavou vířily děsivé myšlenky.
— Co se tam děje? — ozvala se podrážděně Jitka.
— Vypadá to na klíště, — řekla Veronika tiše a snažila se zachovat klid, aby dceru nevyděsila.
Tchyně se hned rozrušila, ale spíš kárala než pomáhala.
— To snad není možné! Chvilka venku a hned problém! Jak jsi ji mohla nechat bez dozoru?
— Mami, co mi je? — polekala se Karolína. — Co je to klíště? To je ryba?
— Ne, zlatíčko… je to jako větší komár, — vydechla Veronika a třesoucíma se rukama objednávala taxi do nejbližší nemocnice.
— Kam se chystáte? Já to sundám, — prohlásila náhle Jitka, když pochopila, co Veronika zamýšlí.
— Ne! Četla jsem, že můžou být nakažená. Je to nebezpečné, — odmítla Veronika.
— Prosím tě, kočkám je vytahuju běžně, nic se neděje…
— Jitko, Karolína je dítě… — začala Veronika pevně, aniž by tušila, jak moc se situace ještě vyhrotí.