Ne kočka. Je to moje dcera. A bude to přesně tak, jak jsem rozhodla já.
— Jak myslíš. Jestli tě baví vyhazovat peníze za taxi, tak klidně jeďte, — mávla rukou Jitka Vacková, jako by šlo o naprostou maličkost.
Veronika Krejčíová ještě na zápraží napsala Ondřejovi Bednářovi zprávu. Displej zůstal tichý. Žádná odpověď. Když si s Karolínou Čermákovou sedla do taxíku, zhluboka se nadechla a zkusila mu zavolat.
— Co se tam zase děje? — ozval se Ondřej podrážděným hlasem.
— Karolína má klíště… — hlas se jí zlomil. — Jedeme na pohotovost…
— No tak když už jste vyrazily, co s tím mám dělat? Tak jeďte.
— Nemohl bys dneska přijet? Ondro, prosím…
— Dneska určitě ne. V práci mě kvůli takové hlouposti nikdo neuvolní. Hele, Veroniko, musím makat. Doktoři jsou od toho, aby to řešili. Já bych tam byl stejně k ničemu. — V pozadí se ozvaly hlasy kolegů a hovor byl náhle ukončen.
Veronika sevřela telefon v dlani tak silně, až ji zabolely prsty.
Ani jednou se nezeptal, jak je na tom jejich dcera. Nezajímalo ho, kde to chytila ani co bude dál. Jako by pro něj v tu chvíli neexistovaly.
Naštěstí byla zdravotní sestra šikovná a Karolína statečná. Zato Veronice se udělalo mdlo, když jí podali malou nádobku s tím, co bylo potřeba odeslat do laboratoře.
— Není to nakažené? Není Karolína v ohrožení? Viděla jsem v televizi, že lidé po kousnutí skončí v kómatu…
— Paní, vy jste ale fantasta, — pokrčila rameny sestra. — Jak to mám vědět? Proto se to posílá na rozbor. Laboratoř má přes svátky zavřeno. Dceru sledujte, a kdyby se objevily příznaky, hned přijeďte.
Na chalupu se vrátily až navečer. Něco málo snědly a Karolína si brzy lehla.
Veronika tu noc nezamhouřila oka. Dcera klidně oddechovala vedle ní, zatímco ona poslouchala každý její nádech.
Ondřej se neozval. A Veronika mu také nevolala.
Ráno přišlo s prudkým větrem. Sotva na chvíli usnula, zabouchly okenice a venku se rozběsnila bouře.
— Dobré ráno. Je potřeba uklidit zahradu — prádlo, nářadí, všechno. Vypadá to na déšť. Běž, já mám na plotně mléko, — oznámila Jitka Vacková, když vešla do ložnice.
Veronika se poslušně zvedla a šla ven. Zatímco zápasila s prádlem na šňůře, Karolína se probudila a zamířila za babičkou do kuchyně. Co následovalo, si Veronika vybavovala jen útržkovitě. Ohlušující rána, praskání, dým valící se z okna. Jak se později ukázalo, starý dřevěný dům neměl hromosvod. Blesk udeřil přímo do něj, došlo ke zkratu a začalo hořet.
Veronika pustila čisté prádlo na zem a rozběhla se zpátky.
— Hoří! Pomoc! — křičela Jitka, pobíhala po domě a sbírala věci. Ani ji nenapadlo utíkat ven nebo zachránit dítě. Na křik se seběhli sousedé, někdo volal hasiče. Veronika stihla vyvést Karolínu a popadnout kocoura. Jitka si vzala jen kabelku a telefon.
Naštěstí se oheň podařilo zkrotit ještě před příjezdem hasičů. Místní chlapi plameny udusili, dům zůstal stát, jen část kuchyně byla očouzená.
— Jste v pořádku? Veroniko? Pojďte k nám, — nabídl jeden ze sousedů.
A Veronika přemýšlela, jak jiné by to bylo, kdyby tu Ondřej byl. Možná by zareagoval rychleji. Možná by tam prostě stál s nimi.
Vždyť se od včerejška ani neozval.
Když zazvonil telefon, Veronika sebou trhla.
Nebyl ale její.
Na verandě sousedova domu zvedla Jitka Vacková hovor a spustila do sluchátka:
— Ano, Ondrášku, jsem v pořádku… nic mi není… dům to odnesl jen trochu, bude potřeba oprava… ano, dokumenty jsem stihla vzít… sousedi pomohli… o Veronice…