…že jinak by to celé lehlo popelem, kdyby chlapi nepřiběhli na její křik. Jitka Vaceková vzlykala do telefonu a znovu a znovu ujišťovala syna, že je živá a zdravá. O Veronice ani o vnučce však nepadlo jediné slovo.
Veronika ten hovor slyšela a cosi se v ní zlomilo. Bylo jí z toho nevolno.
Ondřej Bednář opět nezavolal jí. Nezeptal se, jak je na tom jejich dcera. Opravdu mu nedošlo, co by mělo být samozřejmé?
Když se Ondřej konečně objevil na chatě, klidný, téměř bezstarostný, jako by ten den žádný oheň nezuřil a jejich dům nebyl v ohrožení, měla už Veronika jasno.
— Nevím, jak ty a tvoje máma, ale já s dcerou jedu domů. Odvez nás, — řekla pevně.
— Veroniko, prosím tě, co blázníš? Všichni jsme v pořádku. Dům stojí, nic zásadního se nestalo. Trochu to tu smrdí kouřem, no a co? Vyvětrá se to. Koupil jsem barvu, dokonce i nějaký neutralizátor zápachu, — mávl rukou Ondřej.
Mlčela. Nedokázala uvěřit, že může být tak slepý.
— Dobře. Zavolám si taxi. Měla jsem to udělat hned, — zamumlala a otočila se pryč.
— Ale no tak, ty jsi dneska nějaká přecitlivělá! — zasmál se Ondřej, natáhl se k ní a chtěl ji obejmout. — Dcera si sotva odřela koleno a ty tady vyvádíš.
— Verunko, nech toho. Vezmi štětec a pojď, zakryjeme to očouzení, — vložila se do toho Jitka Vaceková. — Dneska si všichni lehneme do jednoho pokoje, co je nejdál od kuchyně. Nějak se poskládáme.
Veronika ustoupila o krok.
— Nemusíte se mačkat. Podávám žádost o rozvod, — pronesla klidně, až Ondřej ztuhl.
— Cože? Proč?!
Podívala se mu přímo do očí.
— Protože jsem ve tvé rodině byla vždycky navíc.
Karolína Čermáková nedělala scény. Bez hádek odjela s mámou zpátky do města.
Při balení Veronika narazila na starou fotografii. Ona, Karolína a Ondřej na procházce v parku. Dcera se tehdy teprve učila chodit a natahovala ruce k tátovi. Ondřej však stál s telefonem u ucha — volala mu Jitka Vaceková. Hovor neodmítl a během focení s ní dál mluvil.
Tenkrát to Veronika obrátila v žert.
Teď v tom snímku spatřila celý jejich život.
Nebyl to zkrat způsobený stresem. Ten pocit měla v sobě už dávno — že do té rodiny nepatří.
Když se narodila jejich dcera, Ondřej jako první zavolal matce, aby přišla „pomáhat“. Veronika snila o klidném štěstí ve třech. Místo toho se u nich usadila Jitka Vaceková se svými poznámkami, radami a tichým nesouhlasem.
— Moje máma je prostě zvláštní, — hájil se tehdy Ondřej. — Musíš to pochopit.
„Pochopit.“
Pochopila to ve chvíli, kdy se vraceli z porodnice a on se nejdřív zastavil pro matku, aby jí ukázal novorozenou vnučku. Veronika, unavená a bledá, seděla v autě a čekala, než si Jitka sbalí věci.
Pochopila to i tehdy, když je na výročí svatby odvezl matku na důležité vyšetření a ignoroval slavnostní večeři, kterou celý den chystala.
A také pokaždé, když na své narozeniny slyšela:
— Máma potřebuje vybrat dárek, má je přece taky brzy.
Veronika ustupovala. Zavírala oči.
Tentokrát ne. Teď má dceru. A Ondřej? Ten měl, zdá se, pořád jen jednu jedinou — svou matku. Výjimečnou a nenahraditelnou.
Uplynulo několik týdnů.
Ondřej byl přesvědčený, že se žena vrátí. Sedával v kuchyni u matky a stěžoval si na Veroniku, upřímně nechápal, v čem pochybil.
A Veronika?
Občas se jí vybavil ten hrozný květen.
Nemocnice. Ostrý pach dezinfekce. Křik tchyně. Kouř. Strach o dceřin život…
A ani jedno vlídné slovo. Žádná opora ze strany manžela. Jen chlad, ostře kontrastující s jeho péčí o matku.
To všechno už ale patřilo minulosti. Teď byl její život jiný.
Nejdřív ona sama.
Nejdřív její dcera.
A až potom celý zbytek světa.