— Tak fajn, tak se rozejdeme, — procedil Radek Tesař a prudkým pohybem mrštil vidličkou o zem. Kov se s ostrým cinknutím odrazil od dlažby. Radek vyskočil ze židle, z kapsy vytáhl krabičku cigaret a beze slova zmizel na balkoně.
Zvenčí se dovnitř valil těžký, nakyslý pach vlhkých stromů, rozkládajícího se listí a výfukových plynů. Spolu s ním do kuchyně pronikl hluk podvečerního města, který okamžitě zaplnil prázdno po právě skončené hádce.
Iveta Bednářová se zmateně ohlédla za manželem a začala mlčky sklízet nádobí ze stolu. „Zase jsme se pohádali… Znovu. Skoro den co den je Radek jako na trní. A kvůli ničemu,“ honilo se jí hlavou, zatímco ukládala talíře do dřezu. „Už mě to unavuje k zbláznění.“
Dnešní konflikt rozpoutala naprostá maličkost — Radkovi se nelíbilo, z jakého hrnku mu nalila čaj.
— Z tohohle já pít nebudu! Okamžitě to odneseš! — odstrčil vysoký porcelánový šálek s Ivetinou fotografií. Byl to firemní suvenýr, dárek od jejích kolegů.
— Radku, co blázníš? Jaký je v tom rozdíl? Neříkej hlouposti, nebudu měnit nádobí jen proto, že sis to usmyslel.
Iveta byla po práci vyčerpaná a neměla energii hledat kompromisy. Přitom by stačilo vstát a přelít horký čaj do jiného hrnku. Jenže v ní cosi vzdorovalo. Cítila vlastní tvrdohlavost, ale už ji nedokázala ani nechtěla přemáhat.
— Ten rozdíl je obrovský! A co je to s tebou? Ty mě už vůbec neposloucháš? Já jsem v tomhle bytě pánem! Já! Rozumíš? Když budu chtít, budete tady jíst z plechových misek!
— Ne, dovol, — odpověděla klidně a záměrně pomalu míchala cukr ve svém čaji. — Byt je můj. Ano, jsi manžel, ale nejsme tvoji poddaní. Chováš se jako rozmazlené dítě. Připadá mi, že to přeháníš, drahý. Jsme si rovni. Ty, já i Vítek. Jestli toužíš po plechové misce, klidně si ji kup, ale my se nepřidáme.
Radek s odporem odsunul talíř.
— Odporný blivajz. Co jsi to zase uvařila? To se nedá jíst.
— Tak to nejez. A klidně si vař sám. A klidně si žij sám, a…
Iveta větu nedokončila. Sledovala, jak se vidlička dvakrát odrazila od podlahy a zmizela pod stolem. Stín jejího muže se pohnul vpřed…
… Na balkoně Radek típl nedopalek do popelníku a vytáhl další cigaretu.
„Takhle už to dál nejde. Musím něco udělat. S ní se nedá vydržet,“ přemítal. „Dobře, odjedu k mámě, na chvíli se tam složím, pak si něco pronajmu. Jenže máma mě umučí otázkami. Z bláta do louže. Lepší by bylo zmizet rovnou někam neutrálně…“
Vytáhl mobil a začal projíždět kontakty.
— Čau, Aleši! Ahoj! Poznáváš mě? Ne? Tak budu bohatý! — Iveta z kuchyně slyšela každé slovo a ztuhla. — Hele, jen se chci zeptat… ta garsonka na Komsomolské je ještě volná? Ne? Škoda. Potřeboval bych někde přečkat nějaký čas. Ne, nic se neděje, prostě potřebuju. Dobře, tak nic. Ozveme se. Jo, někdy bychom se mohli sejít.
Radek se otočil, zavřel balkonové dveře a znovu se zahleděl do telefonu.
— …Maxi! Nazdar, můžeš mluvit? Jasně, budu rychlý. Hele, ta bytovka po mamince… potřeboval bych se tam na měsíc dva nastěhovat. Ne? Ségra už tam bydlí… No jasně, chápu. V pohodě.
Významně si povzdechl. Iveta, která slyšela každé slovo otevřeným oknem, se zakousla do rtu. Ano, opět byla za všechno viníkem ona. Úplně za všechno. A Radkovi kamarádi očividně „chápali“. Jen ona netušila, co se vlastně změnilo a proč se její muž chová tak podivně.
— Ty rozbíjíš rodinu, Iveto! Jenom ty! — bušil ještě včera prstem do stolu. — Co ti vlastně chybí? Nebo že by to byl přechod? Hodiny tikají, co? — ušklíbl se Radek, jako by změny ženského těla byly něčím hanebným. Často si všiml, jak Iveta stojí před zrcadlem, zkoumá si obličej a prsty uhlazuje jemné vrásky. On sám byl přece v pořádku. Trochu přibral, ale to bylo z práce, na sport neměl čas. Jedl, jak se dalo. Jiným chlapům prý ženy chystají jídlo do krabiček, ale Iveta má „důležitější věci“.
— Zajdi si k doktorovi, ať ti napíše nějaké uklidňující prášky! — pokračoval. — Vždyť máš samé kamarádky lékařky, tak ať se činí. Jinak se brzy začneš vrhat po lidech!
Iveta poslouchala otočená k oknu a dělala, že ji jeho slova nechávají chladnou.
— A nenapadlo tě, že mi prostě vadí, že mě neposloucháš? — odpověděla nakonec. — Že slyšíš jen sebe. Pořád ty, ty, ty. Ráno poslouchám, jak ses vyspal a co tě bolí. Přes den mi voláš a líčíš, jak je to v práci hrozné. Večer zase totéž. A já? Zeptej se mě aspoň jednou, jak jsem se měla já. Jaký jsem měla den. Pomoz mi ohřát večeři. Vítek přijde z fakulty a ty s ním neprohodíš ani slovo. Vždyť se mu po tobě stýská! Jenže ty jsi unavený a máš přece svůj osobní klid.
— Nezatahuj do toho Vítka! — mávl rukou Radek. — Je samostatný, má svůj život. Můj syn už dávno není přisátý na rodičovské sukni, jen ty to odmítáš přijmout.
Iveta to přijmout nechtěla. Ano, Vítek byl dospělý, studoval vysokou školu. Ale kdo s ním běhal po přijímacích komisích, aby ho vůbec vzali? Kdo platil drahé doučování, aby zvládl zkoušky? Kdo obvolával spolužáky, když loni na jaře zmizel a našli ho opilého spát v parku? Radek tehdy „prožíval“ situaci u televize. A kdo přeorganizoval rodinný rozpočet a našel si další přivýdělek, když se ukázalo, že Vítek nemá nárok na studium zdarma? Ano, bez toho všeho byl Vítek samozřejmě dávno soběstačný…
— Nevidím u něj jediný skutečně samostatný krok. Je to pořád kluk, ale tobě to připadá zábavné. Víš, kdyby nebylo mě… — nadzvedla obočí.
— Kdyby nebylo tebe, žilo by se nám mnohem klidněji. Mám pocit, že i Vítek už má dost tvé dusivé péče.
— Dusivé? To je asi to, že platím jeho školu. Nebo že se nemusí starat o vaření, praní a úklid. Ostatně ani ty…
Hádka by nejspíš už včera skončila slovy o rozvodu, kdyby se neobjevil syn.
— Vítku, dáš si večeři? Pojď, všechno je hotové, — navrhla Iveta přehnaně vesele a přejela mu rukou po rameni.
— Najím se u sebe. Nemám chuť poslouchat, jak se tu hádáte.
Vítek si rychle udělal pár chlebů, nalil čaj a zmizel v pokoji. Za chvíli se odtud ozvala hlasitá hudba.
— Vidíš? I on si všiml, jak jsi nesnesitelná! — Radek se vítězoslavně opřel o židli a začal si vytahovat nohavici. Tenhle jeho zlozvyk Ivetu doháněl k šílenství: rozvalit se, vystrčit levou nohu, mastnými prsty chytit látku u kolene a přitáhnout ji nahoru. Na kalhotách zůstávaly šmouhy, ale jemu to bylo jedno. Hodil je do pračky a vzal si jiné. Zpočátku se Iveta snažila neřešit to. Každý má přece nějaké zvyky… Pak ji to začalo dráždit, snažila se ho odnaučit. Marně. Jako by schválně dělal všechno, co jí vadilo.
— Pračka pere sama, ne ty. Buď rád, že nebydlíš s chudinkou, techniku máme dobrou, můžeš prát klidně třikrát denně! — smál se Radek, když ho znovu napomenula.
Včera je zachránil Vítek. Jestli to bylo k dobru, nebo jestli se měl ten uzel už dávno rozetnout, Iveta nevěděla. Ale dnes Radek konečně vyslovil to, k čemu se dlouho odhodlával. Jako by si to zkoušel v hlavě, ale chyběla mu odvaha. Dnes ji našel.
— „Rozejdeme se“… Takové slovo, — ušklíbla se Iveta, zatímco poslouchala, jak manžel obvolává známé kvůli bydlení. — Zní to skoro hmyzí. Jako by to nebyli lidé, ale brouci pod skleněným poklopem. Stačí ho zvednout a oni se rozutečou po podlaze, každý do své skuliny, a život se najednou rozzáří svobodou.
— … To už fakt nejde, mami, chápeš? — zaslechla Radkův hlas, když vypnula vodu. — Všechno je špatně! Pořád něco! Ano… ano… — přikyvoval, zatímco ho matka zřejmě uklidňovala. — Jak „to přejde“? Mám pocit, že se zbláznila! A má to vliv i na Vítka! — pokračoval naléhavě. Sám sebe litoval čím dál víc, syna o něco méně. — Takže… můžu přijet?
Iveta zadržela dech. S Libuší Rychlýovou měla vždycky výborný vztah — otevřený, klidný, upřímný. Nikdy by nevěřila, že se se tchyní dá vycházet tak dobře. Libuše se do jejich manželství nemíchala. Když viděla, že Iveta přijela smutná nebo že je Radek podrážděný, snažila se ji rozptýlit. Povídala si s ní o drobnostech, vyprávěla veselé historky nebo prostě jen příjemné věci. Iveta se uklidnila, uvěřila, že se vše spraví, a vracela se k manželovi s myšlenkou na smír.
Jen jednou, v létě, kdy byla Iveta těhotná a s Radkem se ošklivě pohádali, řekla Libuše Rychlýová jakoby mimochodem, zatímco společně krájely zeleninu do salátu:
— Iveto, do vašeho života se plést nebudu. Ale vím, že Radek má těžkou povahu. Je tvrdohlavý a trochu vy…