…„…jsi hrdá a víš o sobě své, jen tak se neohneš. Když se potká kosa s kamenem, je jasné, že to jiskří. Chápu to a nikoho tu nechci omlouvat. Jen… Radek je poslední dobou hrozně napjatý. V práci má prý potíže, něco se mu tam sype. Zkus k tomu přihlédnout, ano? Moc bych si přála, aby vám to klapalo.“
Libuše Rychlýová při těch slovech provinile sklonila hlavu. Iveta Bednářová jen tiše přikývla. A pak se žilo dál. Bez otevřených hádek, s opatrností, s respektem k osobnímu prostoru, jako by kolem sebe chodili po špičkách.
Podle tónu, jakým se Radek Tesař s Libuší loučil, Iveta okamžitě pochopila, že mu tentokrát nevyhověla.
…
„Cože?“ Radkův hlas zesílil. „Tak mi pošli adresu. Proč ne, klidně přijedu ještě dneska. Jo, jo… Díky, Dušane, fakt jsi mi pomohl.“
Během hovoru se neustále ohlížel směrem k obýváku, kde za záclonou s jemným vzorem sotva prosvítal obrys jeho ženy. Iveta slyšela každé slovo. Sevřela rty. Plakat teď nebude. Slzy se sice draly ven, jako automatická reakce na myšlenku, že ji někdo opouští, ale zůstaly viset na okrajích víček jako průsvitné korálky. Stačilo by mrknout – a rozběhly by se po tvářích, prozradily by všechno.
Rychle si otřela oči papírovým kapesníkem a odešla do ložnice. Radek si zatím vítězoslavně pousmál, práskl balkonovými dveřmi, vklouzl do pokoje, naházel z police pár kusů oblečení do batohu a beze slova zmizel.
„Nazdar, tati! Kam máš namířeno?“ zarazil ho u výtahu Vítek Král.
„Pro rohlíky,“ odsekl Radek. „Napíšu ti později.“
A odjel. Vítek zůstal stát na chodbě a poslouchal, jak se kovová kabina pomalu sunula dolů, jak tiše vržou její útroby. Cinknutí, otevření dveří dole, tlumené bouchnutí vchodu.
Iveta seděla v obýváku s rukama založenýma na prsou a předstírala, že čte.
„Mami, kam šel táta?“ postavil se před ni Vítek. „Mami! Zase jste se pohádali?“
Pokrčila rameny.
„Jasně…“ zamumlal kluk a kopl do nohy křesla, na kterém seděla.
„Dáš si večeři? A co škola, jak to jde?“ snažila se o klidný tón.
„Ne, jíst nebudu. A přestaň se mě ptát!“ mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz.
„Jen jsem se ptala. Dobrou noc.“
Chtěla se dotknout jeho ruky, ale on se prudce vyvlékl a zavřel se ve svém pokoji.
Ráno bylo překvapivě svěží a jasné. Vrabci posedávali na větvích kaliny obsypané rudými bobulemi a křičeli, jako by se konal ptačí trh. Tramvaje zvonily radostně, den se nadechoval. Iveta se probudila, vypnula budík a ze zvyku natáhla ruku k manželovi. Prsty však našly jen prázdno.
„Aha… šel pro pečivo…“
Pomalu vstala, promnula si krk a rozhýbala ramena. Táhlo ji celé tělo. Opravdu by měla zajít k osteopatovi, tohle nebylo příjemné.
Myšlenky se pak stočily k oblečení. Předpověď slibovala slunce, ale ráno bylo chladné. A v metru bývá dusno…
„Radku!“ zavolala z koupelny, aniž by si to uvědomila.
Radek měl ve zvyku studovat počasí na několika webech a pak rozhodnout, co si vezmou na sebe.
„Táta tu není. Asi byla pekárna na druhém konci světa,“ zabručel rozespale Vítek, rozcuchaný jako ježek.
„Ty můj noční ptáčku,“ usmála se Iveta. „Udělám snídani. Dáš si kafe?“
„Víš přece, že kafe nepiju! A nehraj si, že se nic nestalo,“ strčil do ní ramenem a šel do kuchyně. „Táta tě opustil a ty řešíš snídani. Jak dlouho jsi ho pořád kritizovala?“
Nečekal, až se voda uvaří. Nalil si studenou, párkrát se napil a zmizel do pokoje.
„Přijdu pozdě. Nečekej mě. Najím se venku,“ ozvalo se z předsíně. „A na stole je složenka, včera ji rozdávali. Tak jo, jdu!“
Dveře bouchly, výtah zaskřípal a s námahou se rozjel – protiváhy nahoru, Vítek dolů.
„Kritizovala… kritizovala…“ opakovala si Iveta. „Já – pila. Ostrá, zubatá pila… Dřív možná. Dávej si pozor na prsty. Teď? Teď jsou zuby ulámané a železo zrezlé. Jakou diagnózu mi Radek přisoudil? Přechod? Nesmysl.“
Podívala se do zrcadla. Poprvé se jí nechtělo líčit. Vždycky to dělala kvůli němu – chtěla se mu líbit, chtěla, aby byl hrdý. A teď? Proč vlastně. Stačí zakrýt kruhy pod očima… a dost.
… Do práce dorazila mezi prvními. Sedla si, otočila se na židli, pak si uvařila kávu. Automat zabručel, problikával tlačítky, prskal, ale nakonec vydal hrnek silného espressa.
„I to se počítá,“ kývla Iveta, přešla k oknu a zadívala se na vysoké kancelářské věže zahalené ranním oparem nad Hradcem Králové. Nejvíc se jí líbila ta, která se zdála stáčet vzhůru jako spirála a propichovat mraky. Jaké by to bylo stát úplně nahoře?
„Bednářová? Ty jsi tady tak brzo?“ hodila kabelku na stůl její kolegyně Kristýna Malířová. „Ty jo… tys nespala doma, že ne?“
„Prosím?“
„No… žádný bojový make-up a koukáš jak ztracená,“ vysvětlila Kristýna, přimhouřila oči a hned pochopila. „Odešel?“
„Ano.“
„Pro rohlíky?“
„Víťovi to tak řekl.“
„Všichni chlapi odcházejí pro rohlíky,“ mávla rukou Kristýna. „A upřímně – nikdy jsem ho nemusela. Takový melancholik, pořád něco bolí, něco mu odpadává. Jak jsi to mohla vydržet?“ rozjela se, pak se zarazila. „Pardon. Ještě jsi ve fázi šoku a sebeobviňování, viď? Dobře, mlčím. Jen se nezhroutíš u projektu. Po obědě to uvidíš jinak, uvidíš!“
Iveta přikývla a zapnula počítač. Na obrazovce vyskočila jejich společná fotka s Radkem. Byli tehdy v Českých Budějovicích, byla tam i Libuše Rychlýová. Vítek ještě nebyl na světě, ale už rostl v jejím břiše. Na snímku se všichni smáli. Všichni byli šťastní.
„Tak dost sentimentu! Makáme! Za dvě hodiny musíme mít aspoň něco pro Bedřicha Horáka, jinak nás tu seřve!“ sykla Kristýna.
Iveta otevřela dokumenty, opravovala texty, nasadila brýle, sundala je, protože už nepomáhaly. Přimhouřila oči. U koutků se hned objevily jemné vrásky. Zkusila si vyhladit tvář. Ale proč vlastně… Ať tam jsou.
A pak si vzpomněla. Složenka! Vytáhla papír z kabelky, přečetla drobný tisk a ztuhla.
„Dluh na školném činí…“
„Jak to?“ polkla naprázdno. Poslední dvě platby přece posílal Radek z pracovního účtu. Tvrdil, že je vše uhrazené. Dokonce snad ukazoval potvrzení. Nebo ne?
Zavolala na studijní oddělení. Nikdo to nebral. Sekretářka Jaroslava Vysokýová teprve dorazila, sundávala kabát.
„Haló?“
„Dobrý den, volám kvůli nedoplatku za studium…“
„To řeší účetní! Copak je tak těžké pochopit, že finance nejsou moje starost?!“ vyjela na ni podrážděně Jaroslava. Neměla svůj den – málo spala, nové boty dřely a venku se déšť měnil v protivnou břečku.
„Promiňte…“
Druhý hovor byl stručný a nemilosrdný. Žádná platba nedorazila. Omyl vyloučen. Hrozilo vyloučení Vítka ze studia.
„To je ale vykuk…“ sledovala Kristýna, jak Iveta třese papírem a zlostně mhouří oči.
Radek Tesař se mezitím znechuceně díval na displej telefonu. Iveta. Volá pořád dokola. Teď ho bude prosit, křičet, nebo se ponižovat. Všechny ženy to dělají, když je opustíš.
„Co chceš? Nemám čas!“ vyštěkl.
„Jak je možné, že jsi nezaplatil Víťovi školu?“ vystřelila bez pozdravu.
Chvíli mlčel, pak si povzdechl.
„Potřeboval jsem ty peníze do práce. Začínat nový byznys s Romanem Kolářem není sranda, objevují se nečekané výdaje. A nehodlám se obhajovat. Zaplať to sama a dej mi pokoj.“
„Ale Radku, to je obrovská částka! Kde ji mám vzít? A je to přece tvůj syn! Jeho budoucnost! Takhle se mu mstíš? Za co?“
„Na tebe ani nemyslím. Promiň, musím jít,“ kývl kolegům. „Něco vymysli. Jsem teď bez peněz. Pronájem bytu je drahý.“
„Tak si byt nepronajímej. Bydli doma.“
„To nejde. Je to k nevydržení. Končím.“
Zavěsil.
„Jak to dopadlo?“ podala jí Kristýna čokoládu.
„Díky… Nezaplatil školu, i když tvrdil opak. A teď mám sehnat peníze já.“
„Kolik?“
Iveta částku řekla. Kristýna hvízdla.
„To je teda pálka. A počkat nemůžou?“
„Ne. Řekli jasně. Budu si muset vzít půjčku…“