Vítek už sotva držel hlavu vzpřímeně, jazyk se mu pletl a víčka těžkla. Únava se míchala s alkoholem a všechno kolem se zdálo zpomalené, rozmazané, jako by byl ponořený v husté mlze.
„Ženská,“ procedil Radek Tesař a přitáhl si syna blíž, paží mu obtočil krk. „To je ten největší nepřítel. Konkrétně ta tvoje máma, Iveta… To není ženská, to je klíště! Přisála se a nepustila. Vzal jsem si ji jen proto, že prý čekala dítě. U holek je to hned, chvilka nepozornosti… Ty jsi ještě v pohodě, co?“ zazubil se falešně a pátravě se mu zadíval do očí. „Dávej si bacha, ať neskončíš jako já.“
„Jak… jako ty?“ zamumlal Vítek. Slova k němu doléhala jakoby přes vodu, narážela do uší tupě a mozek měl co dělat, aby vůbec pochopil smysl.
„Že si zničíš celej život!“ pokračoval Radek rozohněně. „Já si žil jak král… Iveta u mě, teplá, hezká, všechno kolem mě kmitá. Ráno mi smažila lívance, večer krájela saláty. Když mě začala štvát, vyhodil jsem ji – hotovo. Lusknutím prstu byla pryč. Pak jsem jen mávl a hned byla zpátky. Milovala mě, hlupačka… strašně hloupá ženská, tvoje máma. Tak, seď a poslouchej!“ stiskl mu krk ještě silněji. „A pak najednou – bum! – ty v břiše. Babička Libuše kdáká radostí a já stojím na úřadě, podepisuju papíry. Fuj! A v tu chvíli mi nahodili oprátku. A s tou jsem žil. Kdybych ji byl hned držel zkrátka, bála by se mě, chodila by jak podle pravítka. Jenže já povolil. A ona zvedla hlavu… Zmije! Všechny jsou zmije!“
Radek už byl zjevně mimo. Tvář měl rudou, rty zkřivené, na čele se mu perlil pot.
„Tati, co to říkáš?“ vyhrkl Vítek. „Máma přece…“
„Máma?“ ušklíbl se Radek. „Pořád se jí držíš za sukni? Nech toho! Víš, já ji jednou zkusil převychovat. Pěknej monokl z toho byl! Jenže se zase vzpamatovala a hrozila, že mě udá. Zmije! Ženskou musíš mít v pěsti, chápeš?“ sevřel kostnatou ruku v tvrdý uzel. „Trochu vystrčí hlavu,“ natáhl jeden prst, „a ty ji zase zatlačíš zpátky. Pořádně. Chlap je chlapem jen tehdy, když má nad ženou moc. Ale nejlepší je se do ničeho neplést. Žít si po svým. Když chceš, ochočíš si ji. A když tě omrzí, vyhodíš. Jenže s tvojí mámou to nevyšlo. Ta mě chtěla svírat sama. Tak si to vyžrala!“ rozchechtal se a zaklonil hlavu. „Tak na naše shledání!“
Pil dál. Když se po chvíli podíval na Vítka, oči mu ztvrdly.
„Co tu ještě děláš? Vypadni, říkám! Ty pijavice! Ty i tvoje máma!“
Vítek vstal. Ruce se mu sevřely v pěst, na okamžik měl chuť otce udeřit. Místo toho se zapotácel a nejistým krokem zamířil ke dveřím. Naštěstí ze sebe nevysoukal pravdu – že od mámy odešel, že má věci sbalené v batohu.
Cestou dolů se mu vybavil obraz, který se mu teď vracel s děsivou jasností: modřina na mámině tváři. Jak ji pečlivě překrývala make-upem a tvrdila, že se uhodila o skříňku. A Radek se tomu ještě posmíval. A Vítek… Vítek se tehdy smál taky.
Teď ho ten smích pálil jako kyselina. Bylo mu z něj na zvracení.
„Táhni a zabouchni za sebou, chcípáku!“ řval Radek za zavřenými dveřmi. Pak se posadil k notebooku, otevřel stránky s karetními hrami a pustil se do další partie, i když už sotva vnímal, co dělá.
Hazard ho chytil asi před půl rokem. Ze začátku vyhrával, pak se karta obrátila a prohry se hromadily. Iveta hlídala rodinné peníze, ptala se, kam mizí výplata, a tak nebylo jednoduché jen tak zaplatit dluhy. Nic netušila – Radek všechny výdaje svaloval na „pomoc rodičům“. „Staří potřebují podporu,“ říkával přesvědčivě a občas jim pro alibi skutečně něco poslal. Libuše Rychlýová i Ivetina matka pak potvrdily, že peníze dostaly. Dokonce mu děkovaly.
Jenže Iveta mu začala překážet. Zdálo se mu, že mu pořád kouká přes rameno, sleduje obrazovku, kontroluje ho. Byla všude, nedalo se před ní schovat. A všechno dělala špatně.
S myšlenkou odejít od ženy přišel jeden z hráčů, se kterými si psal online. Radkovi to do té doby ani nedošlo – a přitom tak snadné řešení! A navíc, na odchodnou by si mohl vzít i peníze určené na Vítkovo studium. Taková kompenzace za „zbytečně promarněná léta s nesnesitelnou ženskou“…
… Vítek se mezitím dostal ven. Chvíli stál u vchodu, pak se rozběhl k nedalekým keřům. Zvedal se mu žaludek, měl vyprahlá ústa.
Když se trochu uklidnil, sedl si na lavičku a zavřel oči. Musí domů. K mámě. Určitě má strach. A není žádný maminčin mazánek – prostě ji má rád. A pomůže jí. Dokáže jí, že není jako Radek.
Na autobus to sám nezvládl. Zavolal kamarádovi.
„Míšo… jsem úplně mimo. Fakt na hadry. Potřebuju domů. Pomůžeš?“
Oldřich Čermák dorazil asi za deset minut. Ušklíbl se, hodil si Vítka přes rameno a dotáhl ho k taxíku.
„Co se stalo?“ zeptal se cestou.
„Nic… pak ti to povím,“ zamumlal Vítek. „Jedeme domů, jo?“
Oldřich přikývl. Byl to kamarád od dětství. Spolehlivý. Nevyzvídal. Když pak, tak pak.
Iveta uložila syna na gauč, přikryla ho dekou, zhasla světlo a vyšla do předsíně za Oldřichem.
„Děkuju ti,“ řekla tiše. „Nechceš čaj?“
„Ne, je pozdě,“ zavrtěl hlavou. „Teto Iveto… nezlobte se na něj, jo?“ kývl směrem k obýváku.
„Neboj se. Dobrou noc.“
Seděla pak u spícího syna a dívala se, jak se za oknem rodí nový den. Během pár hodin se její svět rozpadl a znovu složil jinak. Radka už vidět nechce. Nedávno jí volal, křičel, ať k němu Vítka neposílá, že o ně oba nestojí. Řekl, že ji už dávno nemiluje a že by si mohl najít klidně sto jiných, lepších.
„Tak hledej,“ řekla jen a telefon vypnula.
Je těžké, když umírá tvůj minulý život. Bolí to, pálí to zevnitř. Ale i zrození bolí. Bolest matky, možná i dítěte. A nakonec výkřik – a jsi tady, v novém světě. Minulé si už nepamatuješ.
Všechno přejde. Rány se zacelí, jizvy zůstanou – ale ty nejsou vidět. Dá se s nimi žít. Jak se říká? Čím jasněji hoří mosty za tebou, tím světlejší je cesta vpřed.
Je dobré, když se rodí něco nového. Něco, co dává sílu dýchat. Iveta ještě nevěděla, co přesně to bude, ale věřila v pokračování. Své i synovo. Zvládnou to. Jsou tým.
Když se Vítek vyspal, poslala ho pod sprchu a přikázala studenou a teplou vodu střídat. Sténal, nadával, ale poslechl. Pak seděl zabalený v dece, popíjel čaj.
To ráno spolu mluvili dlouho. O všem. Bez obviňování. Jako dva rovnocenní lidé.
Na otázku, proč od Radka neodešla hned po prvním úderu, Iveta jen pokrčila rameny.
„Byli jsme rodina,“ řekla po chvíli. „Myslela jsem, že je to jen špatné období. Lidi se mění. Možná jsem byla zbabělá. Bálo mě vzít tě a odejít do neznáma. Teď mám pocit, že jsem dostala druhou šanci.“
„Mami, mám tě rád,“ řekl Vítek tiše. „A jsem na tebe hrdý. A s vysokou… Míša mi nabídl práci u nich ve firmě. Programování, z domu. Není to moc, ale pomůže to. Co myslíš?“
Usmála se a přikývla.
… Radek se objevil v prosinci. Dlouho zvonil. Když Iveta otevřela, strčil jí do ruky bochník chleba v igelitu.
„Jak jsem slíbil,“ zašklebil se, říhl si a snažil se vejít dovnitř. Táhlo z něj pití. „Co je? Vyměnila jsi zámky?“
Chtěl ji políbit, ale Iveta ho odstrčila.
„Odejděte. Tady nebydlíte,“ řekla klidně a zabouchla dveře.
„Co blbneš?“ nechápal Radek. „Vrátil jsem se! Vybral jsem si tě! A ty… Au! Proč mě mlátíš?!“
Vystrčila ho na chodbu a zavřela.
„Mami, kdo to byl?“ vyšel Vítek z pokoje.
„Nikdo. Spletli si byt,“ odpověděla. „Je to v pořádku.“
A skutečně bylo. Má domov, práci, rodinu.
A muž v domě je její syn. Ostatní? Když budou, tak budou. Když ne, i tak je dobře.
Iveta si stáhla vlasy do culíku, oblékla bundu, pustila si hudbu a vyběhla si zaběhat. Byl krásný den. Ideální na to žít.
Radek seděl na lavičce a díval se za ní. Kdy ji vlastně pustil z ruky? „Půjdu k mámě,“ povzdechl si. „Ta mě přece neodmítne. Mámy mají své syny vždycky rády…“