Iveta si v duchu zoufale povzdechla. Sotva se jí podařilo vymanit z jednoho průšvihu, hned se na ni navalil další. Bože, kdy už se to konečně zlomí? Kdy přijde chvíle, kdy bude aspoň na chvíli klid?
Ulomila si malý čtvereček čokolády, vložila ho do úst a mechanicky žvýkala. Chuť ale vůbec nevnímala. Sladké teď nemělo šanci přehlušit tíhu myšlenek, které se jí honily hlavou.
„Hele, zkus mu ještě večer zavolat,“ navrhla Kristýna opatrně, když si přisunula židli blíž. „Je to přece manžel. Možná mu to dojde, možná se chytí za nos. Nebo ať si s ním promluví Vítek sám. Já bych ti peníze půjčila, fakt, ale my teď stavíme chatu… Karel do toho nacpal úplně všechno a my teď doslova obracíme každou korunu.“
„Ne, to je dobré, Kristýno,“ pousmála se Iveta, i když ten úsměv byl spíš jen zdvořilým gestem. „Nějak to zvládnu. Vždycky to nakonec nějak dopadne. Pojď, dejme si oběd, jinak to ani nestihneme.“
Přisunuly si tácy k sobě a začaly jíst. Slova nebyla potřeba. Každá se ponořila do vlastních starostí, do tichého vnitřního monologu, který se s nikým sdílet nedal.
—
Vítek se domů vrátil až pozdě večer. Batoh nechal ležet u dveří, zul si boty a bosky přešel do kuchyně.
Iveta tam seděla potmě. V jedné ruce svírala lžičku, kterou pomalu kroužila v prázdném hrnku, druhou rukou nepřítomně ťukala do desky stolu.
„Mami, ty jo, málem jsi mě klepla,“ vyhrkl Vítek. „Proč ještě nespíš? Sedíš tu jak nějaký strašidlo.“
„Ahoj, Vítku…“ ozvala se tiše. „Nemohla jsem zabrat. A mimochodem… voníš ženským parfémem,“ vyklouzlo jí z úst dřív, než se stihla zarazit.
„Ale prosím tě,“ ohradil se. „Nic necítím. Hele… dneska mi dali papír ze školy. Je tam napsané, že mě můžou vyloučit. Mami, proč máme dluh? Volal jsem tátovi a ten řekl, že se mám obrátit na tebe.“
Ivetin výraz se v mžiku změnil. Úsměv zmizel, obočí se stáhlo a podívala se na syna tvrději, než měla v úmyslu.
„Jak jako na mě?“ vyhrkla. „Tvůj otec nezaplatil dva poslední splátky. Přitom mi celou dobu tvrdil, že je všechno vyřešené. Rozhodl se, že ty peníze potřebuje jinde. A my teď sklízíme následky. Ale poslouchej mě, Vítku – zaplatíme to. Vezmu si půjčku, školu zvládneme, nevyhodí tě. Jen… na tu kytaru si budeš muset chvíli počkat.“
„Táta říkal, že ty prostě nechceš sáhnout do vlastních peněz,“ vyjel na ni Vítek. „Že všechno házíš na něj. Dokonce platil i zubaře pro babičku Irenu, i když je to tvoje máma, ne jeho. Víš, jeho rozpočet taky není nafukovací.“
V jeho hlase zněl Radkův tón tak zřetelně, až to Ivetu bodlo u srdce.
Vítek prudce postavil hrnek na stůl. Keramika zapraskala, horký čaj se rozlil po ubrusu a začal kapat na podlahu.
Iveta mlčky sledovala, jak syn vezme prasklý hrnek, hodí ho do koše, ledabyle setře stůl a beze slova odejde do svého pokoje.
A ona tam zůstala sedět dál. Údajný původ všeho zla v jejich rodině. Míchala prázdno a bubnovala prsty, zatímco se v ní mísil vztek s křivdou. Chtěla mu všechno vychrlit. Říct mu, že jeho otec není žádný hrdina, že ona nikdy nelitovala peněz pro rodinu. Ale k čemu by to bylo?
Vítek vždycky stál při otci. Vzhlížel k němu, opakoval jeho názory, bral si z něj příklad. Rozbít mu ten obraz násilím by jen znamenalo, že Iveta bude znovu ta špatná, ta, co si vymýšlí.
Zhluboka si povzdechla a zapnula televizi. Nic. Nějak se to semele. Musí. Život přece nekončí.
—
V pátek večer zazvonil telefon. Volala tchyně.
„Ano, paní Libuše, dobrý večer,“ odpověděla Iveta zdvořile. Nikdy se nedostaly k oslovení „maminko“. Zůstalo to u formálního jména a příjmení.
„Dobrý večer, Ivetko,“ ozvalo se nejistě. „Chtěla jsem se zeptat… kde teď Radek vlastně bydlí? Nemysli si, že se pletu, já jen mám starost. Něco naznačoval, že odešel… Je to vážné?“ hlas Libuše Rychlýové ztišil se do šepotu. „Nejsi na něj moc tvrdá? Říkal, že po něm něco chceš… tedy ne chceš… no prostě, že to u vás skřípe. A Vítek… ten to asi taky těžce nese, že? To přejde, viď? To jsou jen maličkosti…“
„Nevím,“ pokrčila Iveta rameny, i když ji tchyně neviděla. „Radek šel před týdnem koupit chleba. A pořád se nevrátil. Čekáme.“
„A Vítek? Zvyká si,“ pokračovala klidně. „Učí se být chlapem v domě. Opravil poličku, chodí nakupovat… fungujeme.“
„To snad ne…“ Libuše byla očividně zdrcená. „Já mu hned zavolám. Takhle přece nemůže… odejít pro chleba…“
Rychle se rozloučila.
„Kdo to byl?“ zeptal se Vítek.
„Babička Libuše. Jen tak se ptala.“
„Řekla jsi jí pravdu o tátovi?“
„Co jsem jí měla říct? Že šel pro chleba.“
„Mami!“ vybuchl Vítek. „Tobě je to fakt jedno? Ty ho vyhodíš a pak si z toho děláš legraci?“
„Já nikoho nevyhazovala!“ zvýšila Iveta hlas. „Nápad bydlet zvlášť byl jeho. A hned ho zrealizoval – byt si našel, peníze na něj měl, věci odvezl rychlostí blesku. Jen na školu pro tebe nějak zapomněl. Jemu je to jedno, ne mně! Nevíš nic, tak mě nesuď!“
„Jasně, já jsem blbej,“ ušklíbl se Vítek. „Táta říkal, že už s tebou nemůže vydržet. A víš co? Mě už to taky štve. Všechno jsi hodila na mě. Najednou mám vysávat, tahat nákupy, vozit léky tvé mámě, i když je to úplně z ruky! A já bych chtěl v tu dobu…“
„A já bych chtěla, abys dospěl,“ skočila mu do řeči Iveta. „Babička Irena ti není cizí. Možná se o tebe tolik nestarala, když jsi byl malý, ale to neznamená, že jí nemůžeš pomoct. Vítku, prosím…“
Natáhla k němu ruku, chtěla ho pohladit, ale on ucukl.
„Mně se nelíbí, že mi pořád říkáš, co musím,“ pronesl tvrdě. „Dřív bylo všechno v pohodě. Ale tobě je zase všechno špatně.“
Odešel do pokoje. Za půl hodiny už si v předsíni obouval boty.
„Kam jdeš?“ vyhrkla Iveta vyděšeně. „Vždyť je pozdě!“
„Stěhuju se k tátovi. Tak zatím.“
„Opravdu?“ Iveta se usmála, i když ji pálily oči. Chtělo se jí brečet jako malé holce, hlasitě, bez zábran… ale nedovolila si to. „Tak mu cestou kup chleba. Nějak se s ním pořád nevrací.“
Vítek mlčel.
Zabouchly se dveře, výtahem se rozlehl dutý zvuk.
Iveta zůstala stát v předsíni. Ramena jí klesla, jako by z ní vyprchal veškerý život. Teď už se brečet může.
—
Radek Tesař si všiml tří zmeškaných hovorů od syna a překvapeně zvedl obočí. Přesto zavolal zpátky, i když ho to obtěžovalo.
„Co se děje?“ zeptal se chladně.
„Nic… teda… chtěl jsem za tebou přijít. Kde teď vlastně bydlíš?“
Přísný tón v otcově hlase vrátil Vítkovi pocit malého kluka. Na okamžik zaváhal. Neměl by se vrátit k mámě?
Ne. To by se mu vysmála.
„Pošlu adresu. Stav se. A vezmi něco k jídlu. A pivo,“ odpověděl Radek.
Vítek dorazil za dvacet minut. Položil tašku v předsíni a natáhl k otci ruku. Stisk byl vlažný.
„Ty máš věci?“ kývl Radek k batohu.
„Ne… jen tak. Hrál jsem basket,“ zalhal Vítek.
„Tak pojď, ukaž, jak táta žije,“ rozhlédl se Radek po garsonce.
„Maso?“ pokynul k tašce. „Hoď ho na pánev, já musím dodělat práci.“
„A ty tu budeš bydlet dlouho?“
„Zatím tři měsíce. Pak se uvidí. Ale neruš.“
Vítek vařil, přesně jak ho kdysi naučila máma. Když otevřel skříňku a uviděl láhve, něco v něm sevřelo.
Brzy bylo hotovo. Radek vytáhl panáky.
„Na shledanou!“
Nalil až po okraj.
„Já nechci…“
„Pij!“ zasyčel Radek. „Ať z tebe je chlap.“
Vítek poslechl.
A právě tady se příběh zlomil směrem, který zatím nikdo z nich nedokázal domyslet.