Libuše Míkaová se skláněla k podlaze a sbírala střepy z rozbitého talíře, když se náhle ozval zvonek. Bylo devět večer a nikoho nečekala. Kusy porcelánu cinkly o dno koše – přesně takový zvuk si pamatovala i z doby před dvěma lety, kdy Roman Smutný vzteky házel nádobím a křičel, že s „kosmetickým salonem“ si může nechat jen zdát, když se prý nedokáže dát ani sama dohromady.
Podívala se kukátkem. Stál tam on – urostlý, v drahém obleku, s tím samým sebejistým úšklebkem, který jí kdysi tolik vadil.
„Tak co, jde to bezemě vůbec?“ utrousil.
Vešel dovnitř bez pozvání. Pohledem přelétl předsíň – ošoupané tapety, vrzající parkety, nic se nezměnilo.
„Pojď dál,“ pronesla suše.
Roman si svlékl kabát a pověsil ho na háček, který dobře znal. V obýváku se usadil do křesla, které kdysi považoval za své, pohodlně se opřel a rozepnul sako.
„Tak pořád bydlíš v tomhle skanzenu chudoby?“ rýpl si.
Libuše usedla naproti, ruce sevřené na klíně. Automaticky – stejně sedávala, když jí vysvětloval, jak neschopná podle něj je.
„Dáš si kávu?“ zeptala se klidně.
„Klidně. Ale žádný instant, na tenhle typ úspor už nejsem zvyklý.“
Přinesla kávu v obyčejných bílých hrncích. Roman se napil a znechuceně se ušklíbl.
„Pořád ten nejlevnější sáček? Myslel jsem, že se konečně naučíš žít normálně.“
Vytáhl mobil a s významným gestem ho otočil k ní.
„Koukej. Já a Natálie Mlynářová, před dvěma dny. Restaurace na střeše, účet bys ani neuhodla.“
Na fotografii zářil on vedle mladé blondýny, sklenky sektu, město pod nimi.
„Vidíš ten rozdíl? Natálie ví, jak má žena vypadat. A ty…“ mávl rukou po bytě. „Pořád si šetříš na horší časy?“
Chvíli ji měřil pohledem. „A co ten tvůj salon? Máš vůbec nějaké zákaznice?“
„Mám,“ odpověděla krátce.
„Dvě důchodkyně na trvalou?“ zasmál se. „Říkal jsem ti, že tohle není práce pro ženskou. Stačí se na tebe podívat – dokonce ani na sebe…“