Ještě jednou se na něj podívala. Stál tam bezradně, v prstech svíral bankovky, které před chvílí tak sebevědomě vytáhl a které teď neměly žádnou cenu. Ten pohled jí stačil.
„Pozdravuj Natálii Mlynářovou,“ pronesla klidně. „Ať si užije tvou… oddanou podporu.“
Pak dveře tiše, ale rozhodně zaklaply. Libuše Míkaová se o ně opřela zády a zůstala stát, dokud se kroky na chodbě úplně nerozplynuly. Teprve potom přešla do obývacího pokoje a znovu srovnala dokumenty do desek, jako by tím uzavírala i jednu kapitolu svého života.
Zítra ráno sem přijdou novináři. Budou natáčet skromný byt, oprýskané stěny i starý gauč, který pamatuje lepší časy. A ona jim bez příkras řekne, jak důležité je nevzdat se ve chvíli, kdy vás všichni kolem přesvědčují, že na to nemáte. Obzvlášť ti, od kterých by člověk čekal oporu.
Přešla k oknu a podívala se dolů. Roman Smutný stál před domem, zapaloval si cigaretu a upíral pohled k jejím oknům. Možná doufal, že se ještě objeví, otevře a zavolá ho zpět se slovy, že odpouští.
Odstoupila od skla a zhasla. Ať tam klidně stojí. Ať si v hlavě přehrává, co všechno ztratil. A hlavně ať pochopí, jak rychle se domýšlivost mění v prázdno ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že podcenil toho, kdo mu byl nejblíž.
Ráno se Roman dozví z televizního pořadu, kým se stala jeho bývalá žena. Natálie uvidí rozhovor a položí otázky, na které nebude snadné odpovědět. A on bude nucen vysvětlovat, proč nikdy nemluvil o ženě, kterou měl po svém boku. O té, kterou považoval za neschopnou.
Libuše si lehla do své ložnice, v obyčejném starém pyžamu, do postele bez luxusního povlečení. Zítra přijde sláva, uznání i nové šance. Dnes jí ale stačilo jediné — že konečně vyslovila pravdu člověku, který kdysi dokázal rozbíjet její sny stejně snadno jako talíře.