Upřeně se na něj dívala, beze spěchu, bez hněvu.
„Za měsíc spouštím druhý salon. Třetí chci otevřít na podzim. A čtvrtý mám v plánu v jiném městě,“ pronesla věcně, jako by mluvila o počasí.
Roman Smutný listoval složkami, ruce se mu viditelně chvěly.
„Takže ty… ty se máš dobře?“ hlesl.
„Výborně. Mnohem líp než v době, kdy jsi mě takzvaně podporoval,“ odpověděla bez ironie.
Zvedl k ní oči, ve tváři měl cosi mezi šokem a strachem.
„Libuše, poslouchej… nemyslíš, že jsme to tehdy přehnali? Občas si říkám, že rozchod byla chyba.“
„Vážně?“ nadhodila klidně.
„Myslím to upřímně. Podnikání je těžké, člověk na to potřebuje chlapa. Opřít se. Pomoc,“ dodal a natáhl se přes stůl k její ruce.
„Vždyť jsme spolu byli dobrý tým, ne? Pamatuješ?“
Libuše vzala bankovky, které ležely vedle dokumentů, pečlivě je přeložila.
„Dobrý tým?“ zopakovala. „Pamatuju si, jak jsi na mě křičel, že jsem neschopná. Jak létaly talíře pokaždé, když jsem zmínila vlastní salon.“
„Já netušil, že se to povede! Myslel jsem, že skončíš u manikúry doma v obýváku!“
„Právě v tom to je,“ přerušila ho. „Ty jsi mi nevěřil.“
Podala mu peníze zpátky.
„Když ti nevěří ten nejbližší, začneš pochybovat sama o sobě. Každý den.“
„Udělal jsem chybu! To se stává! Ale můžeme to spravit, začít znovu,“ naléhal.
„Odejdu od Natálie Mlynářové, vrátím se. Společně dokážeme cokoliv.“
Libuše vstala a otevřela dveře do předsíně.
„Víš, Romane, před dvěma lety by tyhle věty změnily celý můj život. Dnes už vím, že nechci sdílet úspěch s někým, kdo mě považoval za ztroskotance.“
Roman si pomalu oblékl kabát, u prahu se zarazil.
„Tak je to definitivní?“
„Ano.“
„Ale já tě miluju. Vždycky jsem tě miloval.“
Libuše se tiše zasmála. „Láska není o úspěchu, Romane. Láska drží, i když se nedaří. A ty jsi měl rád hlavně moje peníze.“