„Dokonce ses ani nenalíčila,“ utrousil ještě.
Libuše Míkaová si instinktivně sáhla na tvář. Měl pravdu – od rána se nezastavila a make-up zůstal netknutý v koupelně.
„Hele, když je to u tebe fakt tak bledé, můžu ti pomoct,“ pokračoval Roman Smutný tónem falešné velkorysosti. „Přece jen… staré časy.“
Vytáhl peněženku a ledabyle vysypal několik bankovek na stůl mezi prázdné hrnky od kávy.
„Na jídlo to stačí. Jen z toho nedělej drama, ano?“
V tu chvíli se ozval mobil. Na displeji naskočilo jméno: Gabriela Planýová, novinářka.
„Ano? Poslouchám… Zítra? V deset dopoledne? Samozřejmě,“ odpověděla Libuše klidně. „Budu připravená.“
Roman ztuhl a přestal se ušklíbat, napjatě naslouchal každému slovu.
„Natáčecí štáb přijede sem? Rozumím… Téma? Jak jsem vybudovala firmu od nuly. Po tom, co mě někdo bez váhání odepsal.“
Libuše k němu zvedla oči.
„Budu mluvit o tom, jak zásadní je odstřihnout lidi, kteří člověka brzdí.“
Hovor ukončila. Roman na ni hleděl, jako by nerozuměl jediné větě.
„Jaké natáčení? Jaká novinářka?“
„Celostátní televize připravuje pořad o ženském podnikání,“ vysvětlila věcně.
„O tobě?“ uchechtl se, ale hlas se mu zlomil. „A co jim jako chceš vykládat?“
Libuše vstala, přešla ke staré komodě a vytáhla objemnou složku. Položila ji na stůl vedle jeho bankovek.
„Otevři si to.“
Roman Smutný vzal desky do rukou a začal listovat. Nájemní smlouvy, výpisy z účtů, rozpočty a plány. S každou další stránkou ztrácel barvu.
„Kde… kde jsi k takovým částkám přišla?“
„Prací,“ odpověděla klidně. „Čtrnáct hodin denně. Zatímco ty jsi vodil Natálii Mlynářovou po luxusních podnicích, já stála u zákaznic.“
„Ale ten byt… vždyť vypadá…“
„Skromně?“ doplnila ho. „Víš proč, Romane? Protože každá koruna jde zpátky do růstu. Ne do kabátů a ne do restaurací na střechách.“
Posadila se zpět a klidně se na něj zadívala, s výrazem člověka, který už dávno ví, kam směřuje.