Ještě před svatbou jsme s Přemyslem Šimonem řešili, kde budeme bydlet, než se nám podaří našetřit na vlastní byt. Toužili jsme po místě blízko centra, ale zároveň jsme nechtěli ruch velkoměsta přímo pod okny. Právě tehdy s nabídkou přišla Ludmila Starýová, matka mého nastávajícího, a tvrdila, že pro nás našla ideální řešení.
Byt se nacházel v domě ve čtvrti, kde sama bydlela, a zpočátku mi to připadalo jako dobrý nápad. Dokonce jsem z toho měla radost. Myslela jsem si, že by si manžel měl postupně zvykat na samostatný život bez každodenní přítomnosti matky, a že pokud bude bydlet nablízku, přechod pro něj nebude tak náročný.
Teprve po svatbě mi došlo, jak moc jsem se v tomto odhadu spletla. Skutečnost, že Ludmila Starýová byla doslova za rohem, se brzy ukázala jako problém.
Tchyně k nám chodila téměř denně a často u nás trávila celé hodiny. Zpočátku jsem se snažila být trpělivá, ale postupně mě její návštěvy začaly vyčerpávat. Nejvíc mi vadilo, že si neodpustila neustálé poznámky na mou adresu.
„Ty nádobí snad vůbec nemyješ,“ prohlásila jednou. „Vždycky ho tu vidím špinavé a k dřezu jdeš, až když ti to někdo připomene.“
„Mami, Johana Benešová nádobí normálně myje,“ ozval se Přemysl Šimon a postavil se za mě. „Nevymýšlej si.“
„A vana by si taky zasloužila pořádně vydrhnout,“ dodala nekompromisně.
„Ty skvrny už stejně nejdou odstranit,“ odpověděla jsem klidně a ani netušila, kam tahle debata nakonec povede.