Pokračovala jsem vysvětlením, že výměnu vany nám majitelka bytu stejně nepovolí. Navíc mi to připadalo zbytečné, protože jsme tu byli jen dočasně a plánovali jsme se časem odstěhovat.
„Ty ani nevíš, jaký prostředek na to použít,“ nenechala se Ludmila Starýová odbýt. „Jak chceš vůbec vést domácnost?“
Na podobné výpady jsem nereagovala. Bylo pro mě snazší spolknout hořkost než rozdmýchávat hádku, která by stejně nikam nevedla.
Jednoho večera jsem se vracela z práce později než obvykle. Hodiny ukazovaly kolem desáté, když jsem vešla do bytu, a tchyně tam zrovna byla na návštěvě.
„A ty, Přemysle Šimone, jak můžeš snášet, že se manželka vrací takhle pozdě?“ spustila hned. „Kde se vůbec tak dlouho zdržovala?“
„Mami, Johana Benešová má teď období uzávěrek,“ vysvětloval klidně. „V práci toho má nad hlavu a nestíhá to během dne.“
„I tak je už hrozně pozdě,“ namítla.
„Právě proto,“ ozvala jsem se já, „mě překvapuje, že ještě nejste doma a odpočíváte.“
„Jak to myslíš?“ ohradila se dotčeně. „Ty mě snad vyháníš?“
„Mami, vážně bys už měla jít,“ dodal Přemysl Šimon rozhodně.
Ludmila Starýová odešla. Měla jsem pocit, že se jí to dotklo natolik, že se u nás dlouho neukáže. Já jsem jen tiše poděkovala manželovi, že se mě zastal. Odpověděl, že v té situaci ani jednat jinak nemohl.
Pak jsme ještě několik let šetřili. Každou korunu jsme pečlivě odkládali a pomalu si vytvářeli základ pro zásadní změnu našeho života.