Na chvíli se odmlčela. Ani u stolu pak nebyla sdílnější než obvykle, spíš naopak. Upřímně mě až zaskočilo, že tentokrát z jejích úst nezazněla jediná poznámka plná výtek, jak jsem byla zvyklá. Atmosféra byla nezvykle klidná a já si na okamžik naivně myslela, že se návštěva obejde bez dalšího konfliktu.
Jenže těsně před odchodem se Ludmila Starýová rozhodla, že nám přece jen připraví „překvapení“.
„Já se k vám nastěhuju,“ pronesla samozřejmě, jako by šlo o hotovou věc. „Místa tu máte dost, takže tady klidně budu bydlet a svůj byt pronajmu.“
Bez váhání jsem jí odpověděla, že u nás bydlet nebude.
„Cože?“ rozčílila se. „A kdo se bude starat o mého syna? Vařit neumíš, žije v nepořádku a vaše manželství je ještě příliš čerstvé na to, abyste s Přemyslem Šimonem rozhodovali sami. Bez mé pomoci naděláte jen chyby.“
Do rozhovoru se vložil Přemysl. Zásahy své matky už dál snášet nechtěl a otevřeně jí řekl, co si o jejích návrzích myslí. Požádal ji, aby se do našeho života přestala plést.
Ludmila Starýová se uraženě zvedla a odešla. Ve dveřích ještě pronesla, že od této chvíle žádnou matku nemá a ať jí Přemysl už nikdy nevolá.
Mrzelo mě, že se manžel s matkou pohádal, ale výsledek byl jasný. Od té doby k nám nepřijíždí a nesnaží se nám organizovat život podle svých představ.