Po letech odříkání se nám konečně podařilo pořídit rodinný dům na okraji města. Ludmilu Starýovou jsme o tom předem neinformovali, prostě jsme jí novinku oznámili hotovou.
„To jste si schválně vybrali takovou dálku?“ utrousila s nelibostí. „Abyste mě odradili od návštěv?“
Přemysl Šimon klidně poznamenal, že tam bez problémů jezdí autobusové linky.
Ludmila odešla viditelně rozladěná. My jsme se mezitím plně ponořili do stěhování. Veškerý nábytek a krabice jsme zvládli převézt během jediného dne a další dva dny jsme věnovali úklidu a zabydlování. Dům jsme dávali do pořádku od sklepa až po střechu.
Tchyni jsme nějakou dobu tvrdili, že se ještě pořád stěhujeme. Toužili jsme po klidu a nechtěli riskovat, že nám ho někdo naruší.
Asi měsíc po nastěhování se u nás Ludmila objevila bez ohlášení. Předem jsem pečlivě uklidila oba patra, všechno umyla a navíc připravila bohaté pohoštění, aby neměla záminku ke kritice.
Jakmile překročila práh, bylo jasné, že nemá nejlepší náladu. Později mi došlo, že ji rozčílila zdlouhavá cesta hromadnou dopravou.
„A jak to chcete řešit, až budete mít děti?“ zeptala se jízlivě. „Kam je budete dávat do školky a do školy?“
Odpověděla jsem, že obě instituce jsou kousek od domu a mají velmi dobré hodnocení, což ji přimělo na okamžik zmlknout a rozhlédnout se po domě.