Souhlasili okamžitě, bez jediného zaváhání.
„Markéto, my jsme čekali jen na tebe,“ řekla Anežka Jelínková a unaveně se pousmála. „S Ctiborem se pracovat nedá. O knihách neví nic, vidí jen tabulky a čísla.“
Tomáš Kolář mi v kanceláři nalil sklenku suchého červeného a posadil se naproti mně, klidný a soustředěný.
„Markéto, jsi nejlepší redaktorka široko daleko. Jsem rád, že ses uvolnila.“
„Přivádím autory, sehraný tým i jméno, které něco znamená,“ odpověděla jsem. „Ty dáš volnost a podíl. Bereme se jako partneři?“
Natáhl ke mně ruku. „Jasně. Partneři.“
Dohodu jsme podepsali ještě ten den. Název byl prostý, bez okázalosti – Redakce Urbanové. Žádné sliby navíc, jen poctivá práce.
První titul vyšel po dvou týdnech. Náklad zmizel z pultů během tří dnů a distributoři se doslova předháněli v telefonátech s žádostí o dotisk.
Mezitím se Knižní maják potápěl. Bez lidí a bez autorů vycházely knihy plné chyb, termíny se bortily. Partneři rušili smlouvy a požadovali náhrady. Šárka Pospíšilová, když spatřila chaos v účetnictví a hrozící sankce, prostě zmizela. Vzala peníze, které jí Ctibor svěřil, a vypařila se.
Ctibor mi začal volat. Nejdřív jednou denně, pak co hodinu.
Dlouho jsem telefon ignorovala. Až jednou jsem ho zvedla.
„Markéto, prosím, vyslechni mě,“ třásl se mu hlas. „Udělali jsme chyby. Všichni. Šárka utekla, autoři jsou pryč, finančák nás svírá. Pomoz mi, máš kontakty, vždycky jsi uměla vyjednávat.“
Seděla jsem v novém bytě plném světla, před sebou rozepsaný rukopis.
„Ctibore, pamatuješ si, cos řekl v archivu? ‚Stará škola.‘ A jak mě Nela Váleková natáčela na mobil a Vít Starý sykl, ať nedělám scény?“
„Nechtěl jsem…“
„Manžel s dětmi mi k padesátinám darovali rozvod. Pětadvacet let skončilo v jediné vteřině. Karma si vás našla dřív, než jste to stihli zapít.“
Hovor jsem ukončila a číslo zablokovala. A někde v pozadí se už tiše rýsoval definitivní konec Knižního majáku.