Břetislav Starý stál před zrcadlem a pozorně si prohlížel svatební oblek, který byl ještě cítit čerstvým žehlením. Na první pohled byl upravený k dokonalosti, přesto se v jeho tváři usadilo zamyšlení, až neveselý stín. Právě v té chvíli k němu přistoupila Radka Navrátilová, dlouholetá kamarádka nevěsty a člověk, který znal oba snoubence možná lépe, než by bylo zdrávo.
„Copak je to za výraz, Břéťo?“ nadhodila s lehkým úsměvem, ve kterém se ale skrývala nervozita. „Nechceš mi snad říct, že sis to na poslední chvíli rozmyslel? Kdyby tě Andrea viděla takhle zkyslého, ještě by začala pochybovat taky.“
Radka se snažila působit vesele, avšak její oči ji prozrazovaly. Břetislava znala roky, dokonce déle než Andreu Tesařovou. Byla to ona, kdo je tehdy dal dohromady. Dnešní den měl být pro Radku malým osobním triumfem, jenže místo pocitu hrdosti jí žaludek svíral nepříjemný neklid, vyvolaný pohledem na ženichovu zachmuřenou tvář.
„A koho vlastně zajímá, co se mi honí hlavou?“ procedil Břetislav unaveně a tiše si povzdechl.
„Tak toho nech,“ reagovala Radka klidně, ale důrazně. „Dneska se ženíš. To není jen tak nějaký obyčejný den. Nemůžeš tu stát jako odsouzenec. Aspoň se zkus usmát.“
Pokusil se poslechnout, koutky úst se mu na okamžik pohnuly, jenže jeho oči zůstaly prázdné a těžké. Rozhodně nepůsobil jako muž, který se s radostí chystá na obřad. Radka si toho všimla okamžitě, i když netušila, co za tím vězí. Do města se vrátila teprve nedávno, přijela výhradně kvůli svatbě.
Na dlouhé hovory stejně nebyl prostor. Radka pobíhala mezi příbuznými a zařizovala poslední detaily, zatímco Andrea, věrná své povaze, neustále mluvila a nikoho nepouštěla ke slovu. Až teď, když se zadívala na Břetislava, jí začalo docházet, že jejich vztah zřejmě zdaleka není tak idylický, jak se navenek tvářil.
„Tak povídej,“ naléhala tiše. „Ještě pár minut máme. Co se děje?“
„K čemu to je?“ pokrčil rameny. „Stejně už s tím nic neudělám. Dneska se vezmeme a pak… pak to prostě potáhneme dál. Roky. Možná celý život.“
„Tomu nerozumím,“ zavrtěla hlavou Radka. „Když jsem odjížděla, byl jsi do Andrey blázen. Co se tak strašně pokazilo?“
„Všechno se převrátilo,“ řekl a těžce se posadil na židli. „Já jsem jiný, ona je jiná a celý svět kolem nás se změnil.“
„Myslíš tím její těhotenství?“ zarazila se. „Vždyť to je přece dobrá zpráva. Děti jsi chtěl odjakživa, ne?“
„To ano,“ přikývl váhavě, „jenže teď si nejsem jistý, jestli z ní bude dobrá máma. Zajímá ji jen oblečení, zábava a večírky. A navíc… jak se to vlastně mohlo stát? Vždyť jsem byl opatrný, nikdy jsem nic neriskoval.“
„Počkej moment,“ vyhrkla Radka překvapeně a udělala krok blíž, jako by se chystala položit otázku, která jí právě bleskla hlavou.