Radka Navrátilová na něj vytřeštila oči, jako by právě slyšela něco nečekaného. „Takže jestli tomu rozumím správně… kdyby nebylo toho dítěte, ani by tě nenapadlo ji požádat o ruku?“
Břetislav Starý ještě víc sklonil hlavu. Celá situace mu byla krajně nepříjemná a sám ze sebe neměl dobrý pocit, jenže žádné elegantní vysvětlení prostě neměl.
„Já ji ani nežádal,“ přiznal po chvíli. „Andrea mě prostě postavila před hotovou věc. Přišla před dvěma týdny, možná o pár dní později, vytáhla potvrzení o těhotenství a prakticky mě dotáhla na matriku podat žádost. Neměl jsem čas cokoliv promyslet. Připadám si, jako bych hrál v nějakém němém filmu – všichni kolem se smějí a jásají, jen můj hlas nikdo neslyší.“
Radka si povzdechla. „Mrzí mě, že to máš takhle. Ale jste spolu už dva roky. Musel jsi přece počítat s tím, že se něco takového může stát.“
„Právě že nemusel,“ oponoval tiše. „Vždyť jsem byl opatrný, opravdu vždycky. A upřímně… nejsem si ani jistý, že to dítě je moje. Nebo že je vůbec těhotná. Jestli to není pravda, tak proč tohle všechno podstupovat?“
Bylo na něm vidět, jak je zmatený. Jako slušný chlap si nedokázal představit, že by nechal svou přítelkyni v takové situaci samotnou, přesto ho svíraly nejasné pochybnosti, které ho odmítaly pustit.
Na začátku jim to s Andreou Tesařovou fungovalo dobře. První rok působila nenápadně a skromně, což ho na ní přitahovalo. Jakmile si ale zvykla a získala jistotu, začala postupně odkládat masku.
Ta „nová“ Andrea byla úplně jiná. A čím déle spolu byli, tím jasněji si Břetislav uvědomoval, že mu vlastně není tak blízká, jak si původně myslel.
Dokonce ho napadlo vztah ukončit, jenže k tomu nikdy nedošlo. Pak se události rozběhly tak rychle, že nestíhal reagovat. Svatební den byl za dveřmi a on stále tápal v pochybnostech.
„Počkej,“ zarazila se Radka, „ty se chceš ženit jen kvůli dítěti?“
„A jakou mám jinou možnost?“ pokrčil rameny.
„Možností máš dost. Otce můžeš dělat i bez razítka v dokladech. Myslela jsem, že vám to klape, ale jestli je realita takováhle… možná bys to měl ještě zvážit.“
„Zvážit co? Neženit se?“ zavrtěl hlavou. „To bych si pak celý život vyčítal. Znáš mě. Pokud opravdu čeká dítě, manželství mi připadá jako jediné správné řešení.“
Radka se na chvíli zamyslela. „Možná máš pravdu. Dobře, já už poběžím. Andrea mě určitě čeká, slíbila jsem jí pomoct se šaty. Nevzdávej to, kamaráde. Nějak se to srovná.“
Jakmile odešla, zůstal Břetislav sám se svými myšlenkami. Do svatby se mu nechtělo, zároveň však nechtěl být považován za zbabělce ani zrádce. A lidsky cítil potřebu zachovat se správně.
V hloubi duše doufal, že se jejich vztah časem uklidní, že Andrea po porodu změní priority a že se věci nakonec dají do pořádku.