Milovala ho – možná ne partnersky, ale s tou samozřejmostí a oddaností, jakou člověk cítí ke staršímu bratrovi. A právě proto nedokázala přihlížet tomu, aby si zničil život rozhodnutím, které by už nešlo vzít zpět.
Andree Tesařové se však Radka Navrátilová pravdu říct neodvážila. Společně s ní a s Milenou Brňákovou sešla po schodech dolů a vyšla před dům, kde už stála připravená limuzína.
„A kde je Břetislav?“ obrátila se Andrea na Jaromíra Kučeru, který měl dnes roli svědka.
„Netuším,“ pokrčil rameny. „Myslel jsem, že běžel za tebou.“
„Běžel?“ vytřeštila oči. „Jako vážně? A kam by asi tak běžel?“
Milena ji zatahala za ruku a naklonila se k jejímu uchu.
„Může za to Radka,“ zasyčela. „Já ti to říkala, že mu to nakonec vykecá!“
Andrea se prudce otočila, až se málem zamotala do vrstvy tylu a krajky. Byla připravená hodit po Radce svatební kytici, jenže za jejími zády už nikdo nestál. Kamarádka zmizela, jako by se s nimi ani neobjevila venku.
„Kde je?“ vykřikla hystericky.
Jaromír na ni hleděl s kamenným výrazem, očividně netuše, co se to děje.
„Co se stalo?“ zeptal se opatrně.
„Zdá se, že žádná svatba nebude,“ ušklíbla se Milena. „Ženich vzal do zaječích.“
Okolní hosté zbystřili, začali si šeptat a otáčet hlavy. Většina pozvaných už čekala na obřadní síni, a tak aspoň ne všichni byli svědky téhle ostudy.
O půl hodiny později se Břetislav Starý s Radkou Navrátilovou procházeli podél nábřeží. Bez spěchu, s lehkostí v kroku, jako by z nich někdo sundal těžký balvan.
„Tak tohle mi spadl kámen ze srdce,“ vydechl Břetislav.
„Upřímně? Nečekala jsem, že Andrea je něčeho takového schopná,“ přiznala Radka.
„Díky, že jsi mi napsala. Jakmile mi přišla zpráva, vzal jsem nohy na ramena. Není to ideální řešení, já vím… rodiče mě asi sežerou.“
„Zvládneš to. Jen jim to řekni dřív, než se to doslechne od cizích lidí. A mimochodem – věděla jsem, že tě najdu právě tady,“ pousmála se.
„A já měl jistotu, že tu na mě budeš čekat. Vracíš se do Havlíčkova Brodu?“
„Ano, letenku mám na večer. A ty?“
„Pojedu za bratrem, potřebuju vypnout. Rostislava Šimona ode mě pozdravuj.“
„Ten bude koukat, až zjistí, že žádná svatba nebyla. Chtěl přijet, ale nevyšlo mu to.“
„Aspoň o nic nepřišel,“ zasmál se.
Ještě chvíli si povídali, pak se v klidu rozloučili a každý se vydal jiným směrem. Oba s tichou jistotou, že zítřek už přinese jen lepší dny.