Předvolání, bývalý manžel a dcera, která miluje spíš šikmo než napřímo.
Renata Navrátilová si dopis přečetla třikrát. Ne proto, že by písmena splývala – i když pravda byla, že postupující astigmatismus jí už pár let okatě připomínal, co udělá šest sezón za knihovním pultem a drobný font klasiky typu Válka a mír. Opakovala čtení proto, že hlava odmítala přijmout význam sdělení. Dušan Martinec, její exmanžel, požadoval… rozdělení bytu. Toho samého, který Renatě darovali rodiče ještě před svatbou. Před tím celým manželským bezvědomím s Dušanem, kde city přežívaly sotva do třetího roku a pak už jen ležely na přístrojích.
„To se snad úplně zbláznil…,“ vydechla a odsunula papír stranou. Automaticky sundala ze stolu kočku, která vyhodnotila soudní obsílku jako ideální místo na odpolední spánek.
O dvacet minut později práskly vchodové dveře. Klaudie Petříčeková. Dcera. Dvacet let sebevědomí v chůzi a pohled, který jasně říkal: tak, jdeme na věc.
„Přišlo ti to?“ žádný pozdrav, jako obvykle.
„Jo. Tohle není na ‚dobré ráno, mami‘. Spíš na ‚dobrý den, vážený soude‘,“ ušklíbla se Renata.
„No… a neměla by ses s ním prostě domluvit? Táta tam přece taky bydlel,“ pronesla Klaudie tónem velkorysého smíru a posadila se, jako by si šla vyslechnout přednášku o toleranci.
Renata vyletěla. „To myslíš vážně? On tam bydlel, jedl, chrápal. Vzal si úvěr na auto a hodil ho na mě, protože měl ‚pošramocený kredit‘. Pak se sebral k blondýně s nafouknutými rty, která neumí uvařit ani polévku. A teď chce kus bytu, do kterého se nastěhoval až ve chvíli, kdy jsem já měla diplom a seděla na zaprášených kobercích u rodičů?!“
Klaudie protočila oči. Geny po otci se nezapřely – nejen tvrdohlavostí, ale i ledovým klidem. Po mámě zdědila snad jen způsob, jak jít v pantoflích do lékárny. A ještě k tomu na podpatcích.
„Chováš se jako uražená ženská,“ povzdechla si.
„A ty jako jeho právnička, co má místo srdce kalkulačku. On nás hodil přes palubu. Mně nechal dluhy, tobě sliby o každém víkendu, které se smrskly na ‚až nebudu mít rande nebo migrénu‘.“
„To už je minulost. Ty se prostě nechceš dělit.“
„Přesně tak, Klaudie. Nechci. Stejně jako se nechci dělit o diagnózu, jestli mě z toho zítra klepne.“
Ticho zhoustlo jako nepovedená polévka. Klaudie odešla bez dramatického bouchání dveří – dospěla. Práskla jen symbolicky. Aby bylo jasné, že stojí jinde.
Druhý den ráno Renata zatnula zuby, jako by nešla na právní konzultaci, ale na popravu, a zamířila do advokátní kanceláře. Mladá…