…a nezbláznit se ve chvíli, kdy si váš bývalý najednou vzpomene, že jste kdysi jedli z jedné lžíce.
Dušan Martinec už byl v soudní síni. Usazený, sebejistý. Po jeho pravici seděl advokát – muž s výrazem úředníka z devadesátých let, typ, kterému doma nejspíš dodnes stojí obří skříň se zrcadly a zaprášený podlahový glóbus. Klaudie Petříčeková byla také tam. Přitisknutá k otci, skoro jako na třídních schůzkách. Dokonce i její cop dnes působil zrádně uhlazeně – hladký, pečlivě učesaný, jako by byl připravený na konflikt ještě dřív, než zaznělo první slovo.
Renata Navrátilová se zastavila. Dlouze se zadívala na dceru. Klaudie pohled dokázala unést, ale po chvíli odvrátila oči. Volba padla. A bolelo to víc než jakýkoli paragraf nebo žaloba.
— Jste připravená? — zeptala se Daniela Rychlýová a otevřela desky s dokumenty.
Renata se krátce, trpce usmála. — Porodila jsem člověka, který je přesvědčený, že mám dát byt jeho otci. Takže ano. Připravená. Na válku. A ideálně takovou, která neskončí porážkou.
Jednání začalo. Soudkyně byla žena kolem čtyřicítky, s výrazem člověka, který má za den tři líčení a jednu lahvičku kapek na nervy pro všechny. Poslouchala, občas přikývla, zapisovala si poznámky. Dušan lhal lehce, samozřejmě, jako by jen popisoval počasí. Tvrdil, že se podílel na rekonstrukci, že kupoval nábytek, že byt je výsledkem „společného úsilí“. Když to vyslovil, Renatě téměř cuklo okem.
— Společného úsilí? — neudržela se. — Myslíte to vážně? Vaším vrcholem byl regál z Ikey, a ještě k tomu na splátky. Ten byt jsem dostala od rodičů, kteří v něm bydleli už za socialismu, a kompletně jsem ho opravila sama. Těhotná. Zatímco vy jste si hrál na podnikatele s velkou budoucností a úvěrovou historií jak z televizního seriálu o mafiánech.
Soudkyně nadzvedla obočí. Dušanův právník se nadechl, že něco namítne, ale Daniela byla rychlejší.
— Vážený soude, předkládáme darovací smlouvu, vystavenou na jméno Renaty Navrátilové pět let před uzavřením manželství. Nemovitost tedy nemůže být považována za společné jmění. Dále přikládáme dokumenty dokazující, že úvěr na automobil, vedený na Renatu Navrátilovou, byl fakticky využíván Dušanem Martincem. Splátky přestal hradit bezprostředně po rozvodu.
Zdálo se, že soudkyně zbystřila. Klaudie se stále nedívala na matku. Seděla s výrazem někoho, kdo jen čeká, až to skončí, aby mohl jít do kavárny a přidat si příběh na sociální sítě s popiskem: „Někdy by se rodiče měli přestat navzájem požírat.“
Když dostal slovo znovu Dušan, začal koktat o „morální náhradě“, o „letech společného života“, o „společném dítěti“, které prý „musí vidět spravedlnost“. V tu chvíli to Renata nevydržela a postavila se.
— Můžu? Ráda bych něco řekla. Ne jako žalovaná. Ale jako matka, jako žena a jako člověk…