…člověka, kterého se tehdy pokusili nechat na holičkách. Když odešel, nezůstala jsem jen sama. Zůstaly mi jeho dluhy, hypotéky, papíry a taky dcera, která si najednou usmyslela, že táta má vždycky pravdu. Pracovala jsem v knihovně, brala jsem každou brigádu, večer jsem smažila zatracené palačinky, jen abychom vyžily. A teď se vrátil pro něco, co mu nikdy nepatřilo. A ještě si na to bere cizí ruce. Dokonce i ruce vlastního dítěte.
Klaudie Petříčeková prudce zvedla hlavu.
— Mami, už dost! Stavíš se do role oběti, ale ve skutečnosti se jen nechceš dělit! Nikdy ses dělit nechtěla!
— Opravdu? — Renata Navrátilová k ní udělala krok. — Ty chceš, abych se rozdělila o to poslední, jen proto, že „táta je hodný“? Dobře. Tak se rozdělím. O své probdělé noci. O slzy. O ten strach, kdy jsem nevěděla, jestli bude na tvoje léky. Poděl se se mnou o tohle, Klaudie. Zvládneš to?
V soudní síni se rozhostilo takové ticho, jako by někdo vypnul proud. Soudkyně si odkašlala.
— Soud se odebere k poradě.
Dvacet minut se táhlo jako věčnost. Renata svírala popruh kabelky, až jí zbělaly klouby. Daniela Rychlýová si cosi zapisovala, klidná a soustředěná. Dušan Martinec bezcílně projížděl telefon. Klaudie civěla do zdi.
Pak se soud vrátil. Rozhodnutí bylo stručné a jasné:
— Nemovitost, byt, nepodléhá vypořádání, neboť byl nabyt darovací smlouvou před uzavřením manželství. Žaloba Dušana Martince se zamítá. K protinávrhu: úvěr vedený na Renatu Navrátilovou, který byl čerpán Dušanem Martincem, je povinen uhradit žalobce v plné výši.
Dušan zbledl. Daniela se sotva znatelně usmála. Klaudie mlčela.
Venku Renata k dceři přišla. Ne s výčitkou, ale s únavou v očích.
— Nepřišla jsi za mnou. Vybrala sis jeho. Proč?
— Ty jsi byla vždycky moc… silná. Myslela jsem, že to zvládneš. A on… prosil. Brečel.
— Klaudie, být silná neznamená být z oceli. Nejsem dům, kde se bydlí, dokud je to pohodlné, a pak se odejde, když se člověk začne nudit.
Klaudie se rozplakala. Poprvé po dlouhých měsících.
O tři měsíce později Renata ten byt prodala. Koupila si jiný — menší, ale útulný. Blíž centru. Blíž životu, ve kterém už není místo pro lidi, kteří milují jen sami sebe.
Z knihovny odešla a nastoupila k Daniele Rychlýové do právní kanceláře, na klientské oddělení. Ano, bylo jí přes padesát. Protože jde všechno. Hlavně začít znovu.
— Myslela jsem si, že po padesátce už jde život jen dolů, — řekla jednou.
— Ne, — usmála se Daniela. — Po padesátce končí „musím“ a začíná „chci“. A ty sis to zasloužila.
Finál.