Mladá blondýnka bez přehnaných výplní v rtech si Renatu Navrátilovou převzala hned u recepce a bez zbytečných řečí ji odvedla do kanceláře.
„Renato Navrátilová?“ usmála se stroze. „Jmenuji se Daniela Rychlýová. Pojďme rovnou k věci. Byt jste získala darovací smlouvou ještě před svatbou. Sedí to?“
Renata přikývla. Hlava jí stále odmítala přijmout, že tohle není noční můra, ale realita – právní groteska inspirovaná jejím vlastním manželstvím.
„V tom případě na něj nemá žádný nárok. I když… soud se může pokusit o manévry,“ pokračovala Daniela klidným hlasem. „Teď mi řekněte: ten úvěr, který visí na vašem jméně – podepsala jste ho dobrovolně?“
„Tvrdil mi, že jsme rodina. Že to děláme společně.“
Daniela si poznamenala pár slov. „Klasický scénář. A teď jste spolu už jen na papíře a u soudu. Nicméně podáme protižalobu. A věřte mi, to ho zaskočí.“
Renata si poprvé po dlouhé době připadala jinak. Ne jako žena, která má místo nervů hypotéku, ale jako někdo, kdo dokáže odmítnout. I kdyby jen potichu. I kdyby to mělo zaznít mezi soudními lavicemi.
Večer se ozval Dušan Martinec. Mluvil tónem, jako by neplánoval sahat jí na byt, ale jen se chtěl ujistit, zda u něj nezapomněla oblíbenou deku.
„Renčo, proč hned tak ostře? Jsme přece dospělí lidi. Domluvíme se normálně…“
„Normálně?“ zasmála se hořce. „Odešel jsi, nechal mi dluhy, a teď se vracíš s nárokem na byt u parku?“
„Vždyť jsem tam bydlel… investoval jsem…“
„Ano, Dušane. Investoval. Do auta, do zábavy a do té slečny, co má dvě vysoké školy – jednu z líčení a druhou ze sociálních sítí.“
„Ty jsi vždycky uměla bodnout…“
„A ty ses vždycky uměl schovat. Jen jsem to dřív neviděla.“
Hovor skončil bez hádky. Až podezřele tiše. Jako by pochopil, že Renata už není ta, kterou šlo přesvědčit, aby „vydržela kvůli rodině“ nebo si vzala půjčku, protože „je přece manželka“.
Za okny se mračil duben. V diáři svítil termín prvního stání. Uvnitř se mísil strach se vztekem – kombinace, kterou nezakryje ani knížka, ani šálek mátového čaje.
Renata otevřela telefon a napsala Daniele.
„Souhlasím s protižalobou. Nechci se jen bránit. Chci vyhrát.“
Odpověď dorazila téměř okamžitě.
„A vyhrajete. Protože nejste oběť. Jste klientka s velmi slušnou šancí.“
Den soudního jednání měl odhalit, kdo je skutečný nepřítel a kdo jen náhodný kolemjdoucí s nožem schovaným za zády.
Renata vstoupila do soudní síně v kabátu, který si kdysi koupila s vírou ve společnou budoucnost. Teď představoval důkaz, kolik toho člověk dokáže přežít a pořád stát rovně. Po jejím boku kráčela Daniela Rychlýová – soustředěná, vyrovnaná, se složkou pevně sevřenou pod paží, jako by se nechystala na soud, ale na obhajobu disertace o tom, jak neztratit rozum, když se vám bývalý manžel náhle rozhodne připomenout, že jste kdysi sdíleli jednu lžíci.