— Vážně? — Tereza Klímová se málem zadusila soustem salátu. — Ludmila Konečná s vámi má opravdu bydlet?
Seděly v malé kavárně kousek od pracoviště Barbory Jelínkové. Mladší sestra působila naprosto vyvedeně z míry a ani se nesnažila skrývat šok.
— Zatím ano, — odpověděla Barbora a pomalu kroužila lžičkou v kapučínu. — Ale není to konečný stav. Pracuju na tom.
— Jak to myslíš?
— Tak, že přímý střet by byl k ničemu. Matěj je teď plný synovských povinností — osamělá matka, pocit závazku, morální dluh. Diskutovat nemá smysl.
— Takže… co chceš dělat?
Barbora se lehce usmála, až to Terezu znervóznilo.
— Pamatuješ, jak nás táta učil šachy? Nikdy nemáš myslet jen na tah, který děláš teď. Důležité je vidět několik kroků dopředu. A občas je nejlepší obranou vytvořit takové okolnosti, že protivník sám změní směr.
— Baru, tohle není šachovnice. To je normální život.
— Právě proto, — pokrčila rameny Barbora, — je to mnohem zábavnější.
První tah
V pátek večer přivítala Barbora manžela ve dveřích bytu s tajemným výrazem ve tváři.
— Mám pro tebe malé překvapení, — oznámila mu a pomohla mu z ramen stáhnout kabát.
— Překvapení? — Matěj Roubík zpozorněl. Zkušenost ho naučila, že to obvykle znamená buď něco výjimečně příjemného, nebo citelně drahého.
— Vzpomínáš, jak jsme kdysi dělali domácí pivní večery? Sehnala jsem tvoje oblíbené belgické pivo, objednala krevety z jedné restaurace v centru Prahy, mám i sušenou rybu…
— Baru, co se děje? — pousmál se zmateně. — Nemám přece narozeniny.
— Jen jsem si říkala, že podobných večerů už moc nebude. Tvoje máma přece alkohol vůbec nepije. Ani přípitek na Silvestra. Vzpomínáš, jak loni kázala Ondřejovi Peškovi o škodlivosti alkoholu, jen tě viděla s pivem u večeře?
Matějovi ztuhly rysy.
— No jo, ale to neznamená, že bych s pitím skončil úplně…
— To jistě ne, — přikývla Barbora lehce. — Jen to doma nepůjde. Budeš muset chodit do hospody. Nebo se zavřít do garáže, jako Bohumil Vrána z vedlejšího vchodu.
Vešla do kuchyně, kde už na stole čekaly talíře plné pochutin. Z kyblíku s ledem se leskly orosené lahve.
— Mimochodem, pozvala jsem Radka Fialu se Simonou Královou, — dodala mimochodem. — Nejspíš naposledy. Tvoje máma je zrovna nemusí.
— Nikdy neřekla, že je nemá ráda.
— Matěji, nazvala Radka „tím rozverným kamarádem s nevhodnými vtípky“. A o Simoně prohlásila, že na matku dvou dětí nosí až příliš krátké sukně.
Matěj si nalil pivo a pořádně se napil.
— Možná máš pravdu, — zamumlal. — Asi je to opravdu naposled.
Večer se rozjel ve veselém tempu. Radek bavil společnost historkami z pracovních cest, Simona se smála a dolévala víno. Když se kolem půlnoci dveře za hosty zavřely a Matěj podřimoval na gauči, Barbora tiše uklízela stůl a spokojeně se usmívala.
Jedna nula.
Druhý tah
V sobotu ráno odjel Ondřej Pešek na oslavu narozenin spolužáka — s přespáním. Barbora si to předem pečlivě domluvila s rodiči oslavence.
— Celých čtyřiadvacet hodin jen my dva, — zašeptala Matějovi a přitiskla se k němu v posteli. — Kdy jsme to zažili naposledy?
— Hm… — zamručel rozespale. — Minulý měsíc přece…
— To byly sotva dvě hodiny, když byl Ondřej v kině. Teď máme noc i ráno. Nikam nemusíme spěchat.
Její ruka se mu ztratila pod peřinou a Matěj byl rázem dokonale probuzený.
— Je škoda, že takové chvíle brzy skončí, — povzdechla si Barbora a políbila ho na krk. — S tvojí mámou za stěnou to už nebude ono. A právě tahle myšlenka v něm začala klíčit mnohem silněji, než by si chtěl připustit.