Ludmila Konečná si odložila kabelku a zamířila do pokoje, který pro ni byl připravený. Zastavila se uprostřed místnosti, založila ruce a pomalu ji přejela pohledem, jako by hodnotila cizí byt na prodej.
— Připadá mi tu nějak šero, — pronesla nakonec. — A ty tapety… jsou až příliš veselé.
— To se dá kdykoliv změnit, — reagovala Barbora Jelínková bez zaváhání. — Když budete chtít, vybereme jiné a necháme je vyměnit podle vašeho vkusu.
— Uvidíme, — odpověděla Ludmila neurčitě, otevřela okno a nespokojeně se zamračila. — A co je to tam naproti? Nějaký ruch.
— Staví se tam nové obchodní centrum, — vysvětlila Barbora klidně. — Prý by to měli stihnout do Vánoc. Teď je to hlučnější, začínají už v osm ráno, dokonce i v sobotu. Ale člověk si na to časem zvykne.
Ludmila se ušklíbla a beze slova okno zase zavřela.
Večer se Barbora opravdu snažila. Stůl byl plný jídla, barevný a lákavý, i když většina pokrmů byla přesně toho druhu, kterému se Ludmila celý život vyhýbala — smažené, kořeněné, vydatné.
— Vám jsem udělala zvlášť vařené kuřecí, — dodala Barbora starostlivě. — A taky zelí bez majonézy.
— Děkuji, — odpověděla Ludmila chladně a koutkem oka sledovala, jak Matěj Roubík s Ondřejem Peškem bezstarostně mizí smažené brambory s karbanátky. — Matěji, měl bys omezit tučná jídla. Tvůj otec…
— Mami, — přerušil ji jemně Matěj, — nechme to na jindy. U stolu ne.
Po večeři Barbora zapnula televizi. Běžel nějaký hlučný seriál pro mladé.
— Ondřej to miluje, — vysvětlovala omluvně. — Je to sice dost nahlas, ale víte, dnešní děti…
Ludmila seděla strnule, s výrazem, jako by byla vystavena zkoušce trpělivosti. Krátce po desáté vstala.
— Půjdu si lehnout. Je tu… rušno.
— Samozřejmě, — přikývla Barbora až přehnaně ochotně. — Jen vás upozorním, že zítra začne stavba už v osm. Mám špunty do uší, kdybyste chtěla.
Odpovědi se nedočkala.
—
Další den si Barbora všimla Ludmily u branky, jak se živě baví se sousedem Stanislavem Hruškou. Bydlel o pár domů dál, před několika lety ovdověl a v okolí měl pověst kultivovaného člověka — bývalého učitele literatury, dnes už v důchodu.
„Zajímavé,“ pomyslela si Barbora a rozhodla se situaci jemně popostrčit.
— Ludmilo, — oslovila tchyni, když vyšla na dvorek s Ondřejem, — nedáte si čaj?
— Děkuji, já jsem se tu tak nějak zapovídala…
— Pane Hruško, — obrátila se Barbora s milým úsměvem k sousedovi, — pojďte taky. Zbyl nám koláč ze včerejška.
Muž zaváhal a pohlédl na Ludmilu.
— Jestli nebudu na obtíž…
U čaje se rozhovor rozvinul nečekaně snadno. Stanislav vyprávěl o své zálibě v růžích, které pěstoval na zahradě. Ludmile se rozzářily oči a přiznala, že květiny miluje celý život, jen v bytě na to nikdy neměla dost prostoru.
— Mám v růžové zahradě jedno volné místo, — nabídl Stanislav. — Když budete chtít, klidně ho využijte. Aspoň nebudu na všechno sám.
Ludmila zčervenala jako školačka.
— To by bylo… no, nevím, jestli se to hodí…
— Ale prosím vás, — usmál se. — Ve dvou je práce i radost větší.
Barbora jejich rozhovor sledovala a jen stěží skrývala spokojený úsměv. Nápad, který ji napadl skoro náhodou, začínal nabírat velmi příjemné obrysy.
V dalších dnech se Stanislav objevoval čím dál častěji. Ludmila v jeho přítomnosti úplně pookřála — přísnost mizela, místo ní se objevoval smích a lehkost. Dokázali celé hodiny debatovat o růžích, přít se o knihy a vzpomínat na mládí.
— Mami, ty nějak omládla, — poznamenal jednou Matěj s úsměvem.
— Nesmysl, — odbyla ho Ludmila, ale bylo zřejmé, že ji to těší.
Po dvou týdnech ji Stanislav pozval na výstavu květin do botanické zahrady. Ludmila se chystala, jako by šla na první schůzku, a Barbora jí dokonce půjčila brož.
A o další týden později Ludmila u večeře náhle prohlásila:
— Já…