„…si vlastně říkám,“ dokončila Ludmila Konečná po krátké pauze, „jestli jsem se s tím stěhováním nepřehnala. Možná na to ještě není čas. Prodej bytu jsme vzali až příliš hrr.“
— Mami? — Matěj Roubík na ni nevěřícně pohlédl a pozvedl obočí. — Vždyť jsi sama chtěla být blíž nám… i vnoučkovi.
— Vždyť to mám sotva čtvrt hodiny cesty! — mávla rukou Ludmila. — A navíc… Stanislav Hruška… tedy, mám tam své záležitosti.
Barbora Jelínková se jemně usmála a promluvila klidným hlasem:
— Pokud jste se tak rozhodla, paní Ludmilo, plně to chápeme. Důležité je, abyste se cítila dobře.
— Přesně tak! — přikývla tchyně s nečekanou energií. — Tam jsem doma. Znám to prostředí, lidi… a sousedé jsou tam báječní.
Matěj zmateně přejížděl pohledem mezi oběma ženami.
— A co ti zájemci? — zeptal se nejistě.
— Odmítneme je, — rozhodla Ludmila bez zaváhání. — Naštěstí šlo jen o předběžnou smlouvu. Zálohu vrátíme. Peníze nejsou všechno. Budeme se navštěvovat. Vy ke mně, já k vám… občas.
O půl roku později seděli Barbora a Matěj u slavnostně prostřeného stolu v bytě Stanislava Hrušky. Ludmila, oblečená do elegantních šatů, lehce kmitala mezi kuchyní a obývacím pokojem. Hostitel mezitím rozléval víno — a při této výjimečné příležitosti si i ona dovolila malý doušek.
— Na nový domov! — pozvedl sklenku Stanislav. — Nebo spíš na to, že mi Ludmilka obohatila život svou přítomností!
Sklenice cinkly. Ludmila — dnes už spíš „Ludmilka“ — se rozpačitě usmívala.
— Všechno se to seběhlo tak nečekaně, — přiznala. — V mém věku… ale Standa je neuvěřitelně vytrvalý.
— A tak to má být, — přidala se Barbora. — Na štěstí se nikdo neptá, kolik nám je let.
Po večeři se starší pár ponořil do vášnivé debaty o rozšíření růžové zahrady. Matěj se naklonil k manželce.
— Barčo… vlastně to dopadlo líp, než jsem čekal, nemyslíš?
— Rozhodně, — přikývla.
— Máma je spokojená, my taky… a víš co? Jsem rád, že se k nám nenastěhovala. Jsme každý úplně jiný.
— Opravdu? — zvedla obočí Barbora hraně překvapeně. — Já myslela, že tě to bude mrzet.
— Ani ne. Ze začátku jsem si myslel, že to bude ideální řešení. Ale pak mi došlo, že každý potřebuje vlastní prostor.
Barbora pod stolem stiskla jeho ruku.
— To zní dost moudře, drahý.
Při loučení na zápraží Ludmila náhle obejmula snachu.
— Děkuju ti, Barunko, — zašeptala. — Za všechno.
Barbora na okamžik ztuhla. Napadlo ji, jestli Ludmila něco nepochopila víc, než dávala najevo. Ale tchyně už se odtahovala a s praktickou vervou pokračovala:
— Přijeďte v neděli! Upeču koláč. Podle nového receptu — Standa si přivezl kuchařku z Francie!
Cestou domů Matěj řídil a pobrukoval si veselou melodii. Barbora pozorovala večerní Prahu za oknem a tiše se usmívala.
— Na co myslíš? — zeptal se.
— Jen na to, že všechno zapadlo, jak mělo.
— To ano. Máma má pravdu — každý má mít své štěstí. Ona ho má se Stanislavem a růžemi. My… spolu.
— A s možností dát si v pátek pivo, — dodala Barbora.
— A pustit si rock naplno!
— A nestydět se ve vlastní ložnici!
Rozesmáli se. Na semaforu se k ní Matěj otočil.
— Miluju tě.
— Já tebe taky, — naklonila se k němu Barbora a pošeptala: — Čtyři nula, lásko. Ale to zůstane mezi námi.
— Cože? — nechápal.
— Nic. Jen tě miluju.
Auto se rozjelo a vezlo je domů — do prostoru, kde jim nikdo nebránil být šťastní.
A Barbora přemýšlela o tom, že někdy je největším vítězstvím takové, při němž nikdo neprohrává. A že skutečná ženská moudrost nespočívá v boji, ale ve vytváření podmínek, díky nimž boj není potřeba.
Čtyři nula. Čistá výhra.