…a co když má až příliš citlivý sluch? Minule se hned ráno vyptávala, proč v noci vrzala postel a jestli se náhodou nerozpadá.
Matěj se tiše zasténal – částečně při vzpomínce, částečně kvůli tomu, co s ním Barbora dělala právě teď.
— A to není všechno, — pokračovala zamyšleně. — Víš přece, jaká dokážu být… hlasitá. Budu se muset krotit. Nebo se raději úplně ovládat, kdykoli tu bude.
— Barčo, prosím tě…
— Co prosím tě? Jen se snažím myslet dopředu. Mimochodem, pamatuješ si na tu tvoji fantazii s převleky? Jak jsme si říkali, že to jednou zkusíme? Tak na to rovnou zapomeň. S tvojí mámou za stěnou to opravdu nepřipadá v úvahu.
Následující hodinu spolu nepromluvili ani slovo. A pak ještě další. Kolem poledne ležel Matěj na zádech a civěl do stropu s výrazem člověka, kterému se v hlavě přehrává příliš mnoho scénářů najednou.
— Na co myslíš? — zeptala se Barbora a lehce mu přejela dlaní po hrudi.
— Jen tak… jestli jsme to s tím stěhováním přece jen trochu neuspěchali. Možná by pro ni bylo lepší zůstat zatím ve svém bytě…
— Nezačínej, — usmála se a políbila ho na rameno. — Rozhodl ses. Dokonce už máš domluvené kupce.
Dva ku nule.
Tah třetí
— Navrhuju, abychom si pořádně navařili do zásoby, — nadhodila později. — Hrnec boršče, hromadu řízků, domácí knedlíky, klidně i pelmeně do mrazáku.
— Proč tolik jídla? — podivil se Matěj.
— Protože až se tvoje máma nastěhuje, určitě se chopí vařečky. A má dost jasnou představu, co je „správné“ jídlo. Vzpomínáš na její dietní parní karbanátky a ovesnou kaši na vodě?
Matěj se ušklíbl. Kuchyně jeho matky byla kapitolou sama pro sebe a zároveň jednou z méně veselých částí jeho dětství.
— Takže se teď raději pořádně nacpeme normálním jídlem, — zasmála se Barbora a vytáhla z lednice mleté maso. — A koupila jsem i žebra na pečení. Ta pálivá, co miluješ. Víš přece, že tvoje máma tvrdí, že koření ničí žaludek.
— Nebude nám přece zakazovat jíst, co chceme, — pronesl Matěj, i když si sám nebyl úplně jistý.
— To ne. Jen uvaří svoje a pak se urazí, když se toho ani nedotkneme. Stejně jako minulé Vánoce. „Celý den jsem stála u plotny, a vy jste si ani nevzali aspik!“
Matěj si povzdechl. Pamatoval si to až příliš dobře. Ta rosolovitá ryba se mu dodnes vracela ve snech.
Celý den strávili v kuchyni. Barbora pustila svůj oblíbený playlist — od „Bílé nemoci“ po „Rány“ — a Matěj si pobrukoval, zatímco pomáhal s tvarováním těsta. Na plotně pobublával hrnec, v troubě se pekla žebra a byt se plnil omamnou vůní.
— Víš, že máma nesnáší rock? — poznamenal Matěj, když se z reproduktorů ozvala další hlasitá skladba. — Poslouchá jen staré šlágry.
— Tak si pořídíme sluchátka, — pokrčila Barbora rameny. — Nebo si zvykne. Třeba tak za pět let.
K večeru byl mrazák plný krabiček a Matěj seděl u stolu s výrazem poraženého generála.
— Možná je na to fakt brzy, — zamumlal. — Co když by se to dalo o rok, dva odložit…
— Matěji, — Barbora si přisedla a stiskla mu ruku, — tvoje máma je dospělá. Rozhodla se změnit život a my to musíme respektovat. Jen se připravujeme na to, že se všechno trochu promění.
Tři ku nule.
O dva týdny později dorazila Ludmila Konečná s první várkou kufrů. Barbora ji přivítala s úsměvem a ještě teplým koláčem v rukou.
— Paní Ludmilo, jsme rádi, že jste tady. Matěj vás už vyhlížel.
Tchyně si ji změřila nedůvěřivým pohledem, ale nenašla nic, do čeho by se mohla hned pustit.
— Jsi nějak podezřele veselá, — utrousila, když vstoupila do bytu. — Matěj říkal, že ses s tím stěhováním moc netvářila nadšeně…
— Ale kdepak, — Barbora se zatvářila upřímně překvapeně. — Jen jsem měla strach, jestli se vám tu bude dobře bydlet. Byla jste zvyklá na klid, a tady je přece jen dítě, hluk…
— To se poddá, — mávla Ludmila rukou. — Člověk si zvykne na ledacos, když musí.