— Libuše Martinecová? Vy jste… nevolala.
Klaudie Matoušeková ta slova vypustila z úst, zatímco ustoupila o krok hlouběji do předsíně, a hned se v duchu okřikla. Vyznělo to nepřívětivě, skoro jako výčitka. Jenže únava, lepkavá a tíživá, která se na ni za celý den nalepila mezi praním, vařením a drhnutím podlah, zpomalila její reakce a sebrala jí schopnost předstírat. Návštěva tchyně v tuhle chvíli, v krátkém úseku klidu, kdy byly děti ještě ve škole a manžel v práci, působila jako náhlé varování před bouří.
— Copak musím ke svému vlastnímu synovi chodit na objednávku? — zaznělo klidně, dokonce měkce. V hlase Libuše Martinecové se však skrýval onen známý tón ukřivděné ctnosti, který Klaudie dokázala rozpoznat bez jediného zaváhání.
Tchyně už mezitím vstoupila do bytu, cestou si sundávala lehký kabát a vše kolem sebe měřila ostrým, hospodářským pohledem. Očima přelétla odřenou futra, zastavila se u hromádky dětských kreseb na komodě a nakonec spočinula na samotné Klaudii, oblečené v obyčejném domácím tričku a obnošených džínách.
— Ty tedy vypadáš, Klaudinko. Úplně umořená. Takhle se přece člověk nemůže zanedbávat.
Bez váhání zamířila do kuchyně, jako by jí patřila, posadila se ke stolu a vedle sebe položila ošoupanou koženou kabelu. Klaudie ji následovala, zapnula konvici a měla nepříjemný pocit, že není paní domu, ale služka přistižená při zahálce. Vzduch byl ještě nasáklý pachem chloru a vařící se polévky — stopami její celodenní práce, které jako by nikoho kromě ní nezajímaly.
— Ale, běžné věci, — odpověděla neurčitě a vytahovala hrnky. Sáhla po těch obyčejných, ne po porcelánu, který si schovávala pro skutečné návštěvy. Tohle nepůsobilo jako společenská návštěva. Spíš jako kontrola.
— Běžné věci… — povzdechla si Libuše Martinecová a prstem přejela po desce stolu, přestože se leskla čistotou. — Já v tvém věku zvládala dvě práce, vychovávala Dalibora a všechno klapalo. Dneska? Zdraví už neslouží. Viděla jsi ty ceny v obchodech? Byla jsem ráno na trhu a málem se mi udělalo špatně. Okurky prodávají, jako by je pěstovali na Marsu a dováželi letecky.
Klaudie mlčky postavila před tchyni hrnek s čajem a cukřenku. Tušila, co přijde. Teď bude následovat dlouhé líčení o tom, jak těžké je žít samotná, jak je všechno drahé, jak klouby bolí při změně počasí a jak sousedka z třetího patra nosí nový kožich, ačkoli její děti jsou podle všeho k ničemu. Byl to ustálený rituál, rozjezd před skutečným cílem návštěvy. Klaudie naslouchala, přikyvovala ve správných chvílích a v hlavě počítala: co koupit k večeři, kolik zbylo z Daliborovy výplaty a zda peníze vystačí do výplaty příští, když je ještě potřeba zaplatit kroužek kreslení pro mladší dceru.
Libuše Martinecová se napila, odložila hrnek. Porcelán cinkl o podšálek ostře a definitivně, jako by tím utnula veškeré předchozí řeči. Její pohled se do Klaudie zakousl, chladný a věcný.
— Vlastně jsem přišla kvůli jedné věci, Klaudie. Mám vážné téma. Jde o synovskou povinnost.
Klaudie ztuhla s lžičkou v ruce. Slovo „povinnost“ dopadlo do ticha kuchyně jako úder kladiva do skla — těžké, úřední a zlověstné. Pomalu lžičku položila na talířek a soustředila se, aby se jí netřásla ruka.
— Jakou povinnost máte na mysli, Libuše Martinecová? Dalibor vám přece…