Jeho výraz byl chladně soustředěný, téměř odborný, jako by před sebou neměl rodinnou scénu, ale komplikovaný případ, jehož rozsah je třeba pečlivě vyhodnotit. Každý jeho pohyb byl pomalý, promyšlený, až obřadně klidný. Tašku odložil na zem, bundu bez spěchu zavěsil na háček, jako by se ocitl v cizím bytě a mechanicky opakoval naučené úkony. Právě tahle odměřená přesnost působila děsivěji než jakýkoli výbuch zlosti.
Napjaté ticho jako první protrhla Libuše Martinecová. Vzpamatovala se z ochromení a bez váhání se vrhla k synovi, sevřela mu rukáv a přitáhla se k němu. V mžiku z její tváře zmizel vztek a nahradila ho křečovitá podoba ublížené, trpící matky.
„Daliborku, slyšel jsi to? Slyšel jsi, jak se mnou mluvila?“ spustila přerývaně. „Já k vám přijdu s dobrým úmyslem, s otevřeným srdcem, a ona… ona mi nadává jako nějaké cizí ženské! V mém věku! Za co? Za to, že jsem tě porodila, vychovala? Tahle… tahle nevychovaná osoba si dovolí se mnou takhle mluvit! Ty to musíš vyřešit! Ty jsi tady pánem domu, nebo snad ne?!“
Slova z ní padala chaoticky, jedovatě, jedno přes druhé. Prsty se mu zarývaly do rukávu, snažila se ho k sobě otočit, přinutit ho pohlédnout do očí plných rozhořčené sebelítosti. Klaudie Matoušeková zůstala stát u stolu. Mlčela. Řekla už vše, co říct chtěla. Teď se jen dívala na manžela. Nebyla v tom prosba, jen napětí, vzdor a hluboké vyčerpání. Věděla, že vsadila všechno na jediný okamžik, a čekala, jak rozhodne.
Dalibor Procházka klidným, avšak neústupným pohybem uvolnil paži z matčina sevření. Na Klaudii se ani nepodíval. Jeho pozornost zůstala pevně upřená na Libuši. Nechal ji mluvit až do chvíle, kdy se její proud výčitek rozpadl v těžké, sípavé dýchání. Když zmlkla a očekávala obvyklou podporu, obhajobu či rozsudek nad snachou, udělal krok vpřed.
Přistoupil k ní těsně. Neobjal ji. Nepokusil se ji uklidnit. Beze stopy citu ji vzal pod paží. Stisk nebyl bolestivý, ale pevný, neochvějný, bez možnosti odporu.
„Mami,“ ozval se tiše, monotónně, a právě proto mrazivě. „Půjdeš domů.“
Libuše zůstala zaskočená. Trhla sebou, snažila se vyprostit, marně.
„Cože? Daliborku, ty mi nerozumíš? Ona mě urazila! Ty přece musíš…“
„Rozumím naprosto,“ přerušil ji stejným chladným hlasem a začal ji pomalu, neodvratně vést z kuchyně směrem ke dveřím. Klopýtala, vzpírala se, ale on nepovolil. „Pochopil jsem, že jsi přišla do mého bytu, abys ponížila mou ženu. Pochopil jsem, že si nárokuješ věci, které ti dát nemůžeme, a když se ti nevyhoví, neváháš urážet mou rodinu.“
V předsíni se zastavil. Stále ji držel. Klaudie zůstala v kuchyni, nehnula se, jako by zkameněla.
„Podívej se na mě,“ řekl a donutil ji zvednout hlavu. „Tohle je můj domov. Klaudie je moje žena. Ty děti jsou moje děti. To je moje rodina. A já nedovolím, aby ji kdokoli ničil. Ani ty.“
Otevřel dveře. Do bytu vtrhl studený vzduch z chodby.
„A nevracej se,“ pronesl pomalu, důrazně, jako soudce čtoucí rozsudek. „Nevolej. Nechoď sem. Dokud v sobě nenajdeš sílu se omluvit. Ne mně. Jí.“
Lehce ji postrčil za práh, aniž by čekal na odpověď. Bez jediného pohledu na její zkřivený obličej plný šoku a nenávisti zavřel dveře. Otočil klíčem. Jednou. Podruhé. Kovové cvaknutí se v tichu bytu rozlehlo jako výstřel. Pak se opřel čelem o chladné dřevo, zavřel oči a zhluboka vydechl. Bylo rozhodnuto. Všechno skončilo…