Když potřebujete, tak přece pomáhá. Na léky, na chalupu…
— Pomáhá? — ušklíbla se tchyně, koutky úst se jí zvedly, ale pohled zůstal ledový. — Zlato moje, to, co dělá, nejsou žádná pomocná ruka. To jsou almužny. Hodí sem tam tisícovku, maximálně dvě, jako by je strkal žebrákovi do dlaně před kostelem. Já nemluvím o drobných. Mluvím o skutečném zajištění. O plné péči.
Odmlčela se a bylo vidět, že si tu pauzu vychutnává. Klaudie mlčela, v hlavě se jí honily otázky, ale žádná nedávala smysl. Netušila, kam tím Libuše Martinecová míří. Ta se mezitím naklonila blíž ke stolu, opřela se lokty o desku a její hlas ztvrdl, jako by byl ukovaný z kovu.
— Sedla jsem si a všechno spočítala. Nájem, energie. Jídlo pořádné, ne jen těstoviny a rohlíky, ale maso, ryby. Léky. Oblečení, abych nechodila v hadrech po někom jiném. Pokud mám normálně žít a ne jen přežívat, potřebuju padesát tisíc korun měsíčně. A vy mi je budete posílat. Od tohoto měsíce.
Vzduch v kuchyni náhle zhoustl, jako by se dal krájet. Klaudie několik vteřin jen zírala na tchyni a snažila se pochopit, co právě slyšela. Ta myšlenka působila naprosto neskutečně, téměř absurdně. Nervózně se zasmála, ale smích byl krátký, prázdný, bez humoru.
— Padesát tisíc? Libuše Martinecová, to snad nemyslíte vážně. To je nějaký vtip. My sami tolik peněz nemáme každý měsíc k dispozici.
— Nevtipkuju, — usekla to tchyně bez zaváhání. — Své jsem si odpracovala. Vychovala jsem syna, postavila ho na nohy. Teď je řada na něm, aby se postaral o mě. Tak to v životě chodí.
Klaudie se zhluboka nadechla. Křik ani rozčilování by nikam nevedly, to věděla moc dobře. Musela zkusit jinou cestu, věcnou, racionální.
— Prosím vás, pojďme mluvit klidně. Pokusím se vám to vysvětlit. Máme hypotéku, víte o tom. Ta spolyká skoro polovinu Daliborova platu. K tomu dva úvěry — jeden na auto, bez kterého se do práce nedostane, a druhý na rekonstrukci bytu, kterou jsme ani nedotáhli do konce. A pak jsou tu děti. Kroužky, oblečení, jídlo, všechno stojí peníze. Každý měsíc počítáme do poslední koruny a čekáme, až přijde výplata. My ty peníze prostě nemáme. Nemáme ani deset tisíc navíc, natož padesát.
Mluvila klidně, systematicky, jako by před tchyní rozkládala účty a výpisy z banky. Doufala, že narazí aspoň na záblesk pochopení, že proti ní sedí dospělý člověk schopný uvažovat. Jenže Libuše Martinecová se tvářila, jako by slyšela příběh cizích lidí, kteří jí byli naprosto lhostejní.
— To je váš problém, — odfrkla si. — Neměli jste si brát tolik půjček. Měli jste žít podle svých možností. Ale ne, byt musel být, auto taky. Já jsem na něj obětovala nejlepší roky svého života. A teď mám umírat v bídě, zatímco vy si tady žijete v přepychu?
Slovo „přepych“ Klaudii bodlo jako jehla. Rozhlédla se po malé kuchyni se starým nábytkem a levnými tapetami, které už dávno ztratily barvu. Přepych. Jistě.
— Ty ho proti mně poštváváš, to vidím jasně, — pokračovala tchyně a hlas jí sílil. — Dřív takový nebyl. Na matku peníze vždycky měl. Jak se oženil, všechno jde do rodiny, všechno k tobě. Vodíš ho za nos, jak se ti zachce. A na vlastní matku už si ani nevzpomene.
Ta slova v Klaudii zůstala ležet jako těžký, jedovatý sediment. „Poštváváš“, „vodíš ho“. Už nešlo o finance. Šlo o ni samotnou. O její místo, její rodinu, o právo být manželkou a matkou ve vlastním bytě. V uších jí začalo hučet, tikot hodin na stěně zmizel. Únava se vytratila a nahradil ji chladný, jasný vztek. Poprvé za celý rozhovor se na Libuši Martinecovou nepodívala jako na Daliborovu matku, ale jako na protivníka.
— Takhle o mně mluvit nebudete, — řekla tiše, ale v hlase měla tvrdost. — Vy vůbec netušíte, jak to u nás doopravdy funguje.