…o našem skutečném životě. Vy se tu objevíte jednou za měsíc, dáte si čaj a pak rozdáváte rozsudky. Vidíte jen to, co se vám hodí do obrazu.
— A co bych podle tebe měla vidět? — vybuchla Libuše Martinecová. Jakmile ucítila odpor, okamžitě přešla do útoku. — Vidím svého syna, jak dře jako tažný kůň, aby splácel tuhle díru na hypotéku, a jeho žena mu ani nedokáže vytvořit normální domov! Podívej se, v co jsi z mého kluka udělala! Je bledý, vychrtlý, padá únavou, protože vydělává na tvoje rozmary. A na vlastní matku mu pak nezbývá skoro nic!
Výčitky padaly jedna za druhou, přesně mířené a nemilosrdné. Klaudie Matoušeková se prudce zvedla od stolu. Zůstat sedět už nedokázala — měla pocit, jako by židle pod ní pálila. Ruce si zaklesla za záda, aby tchyně nezahlédla, jak se jí třesou prsty.
— Moje rozmary? — zopakovala a hlas se jí napjal k prasknutí. — Moje „rozmary“ jsou, aby děti měly v zimě boty, které nejsou po někom zděděné. Abychom nejedli pořád jen polévku z vody. Abychom zvládli zaplatit tu zatracenou hypotéku a neskončili na ulici z téhle vaší „nory“! Tohle nazýváte rozmary?
— Nehraj tady divadlo! — okřikla ji Libuše a také vstala. Přes kuchyňský stůl stály proti sobě jako dva soupeři těsně před úderem. — Já moc dobře vidím, kam ty peníze mizí! Na hadry, které nepotřebuješ, na ty nesmyslné kroužky pro děti! Místo toho by ses měla naučit šetřit! Nevychovávala jsem Dalibora proto, aby se dřel na cizí ženskou a její… — odfrkla si — děti, zatímco jeho matka má sotva na přežití!
To slovo Klaudii zasáhlo jako výbuch. V hlavě jí oslepujícím zábleskem vzplála bolest a nenávist. Tady to skončilo. Poslední zbytky slušnosti, které tak dlouho držela silou vůle, se roztrhly s hlasitým prasknutím. Přestala se hlídat, přestala zvažovat následky, přestala být poslušnou snachou. Ven se vyvalilo všechno, co v ní kvasilo nejen tuhle hodinu, ale celé roky jejich nuceného příbuzenství.
— Jaké peníze?! Vy jste se zbláznila? — vyjela. — Máme děti, hypotéku a dva úvěry, a vy chcete, abychom vám ještě posílali padesát tisíc korun měsíčně? Nepraskne vám ta drzost?!
Téměř křičela. Do těch slov vtiskla veškerou hořkost, křivdu i nahromaděný vztek. Hlas se jí zlomil, ale bylo jí to jedno. Viděla, jak se Libuši zkřivila tvář, jak jí poklesla čelist a v očích se rozhořelo čisté, ničím neředěné pobouření nad takovou drzostí. Tchyně otevřela ústa, připravená vrátit úder, rozdrtit ji, srovnat se zemí…
V tu chvíli se však ve vstupních dveřích s jasným kovovým cvaknutím otočil klíč.
Zvuk se v nabitém tichu kuchyně rozlehl jako výstřel. Obě ženy zkameněly, stále do sebe zabodnuté nenávistnými pohledy. Ve dveřích se objevil Dalibor Procházka. Vypadal vyčerpaně, jako vždy po práci. Odložil klíče na komodu, sundal bundu a teprve potom zvedl hlavu. Vzduch v bytě byl tak těžký, že by se dal krájet. Uviděl manželku — rudou v obličeji, s pokřivenými rysy, lapající po dechu — a svou matku s fialovými skvrnami na tvářích a rty zkroucenými vztekem.
Nezeptal se na nic. Jen se na ně díval. V jeho pohledu nebylo překvapení ani soucit. Jen ledová, olověná únava.
Dalibor se ani nepohnul. Zůstal stát ve dveřích a jeho mlčení bylo hlasitější než jakýkoli křik, zatímco jeho oči pomalu přecházely z jedné zkřivené tváře na druhou, jako by si teprve teď začínal uvědomovat, do jakého prostoru vstoupil.