Školní aula hučela směsicí dětských hlasů, smíchu a nervózního pobíhání. Matěj Roubík seděl úplně vzadu, v koutě pod oknem, a prsty nervózně mnul rukáv obnošeného svetru. Byl to jediný kousek oblečení, který se dal označit za slušný. Podzimní slavnost na prvním stupni vždycky přilákala spoustu rodičů, kteří přišli pomáhat, a ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Všude panoval slavnostní chaos. Maminky v kabátech v barvách spadaného listí přecházely z místa na místo s tácem koláčů, upevňovaly na stěny girlandy z javorových listů a každou chvíli se zastavily, aby pohladily své dítě po vlasech, políbily ho na temeno nebo mu pečlivě narovnaly sklouznutou šálu.
Matěj sklopil zrak k podlaze, ale oči ho zrazovaly znovu a znovu. Neodbytně se vracely k těm spokojeným tvářím – k rozesmátým dětem se zarudlými tvářemi a k jejich maminkám, které je objímaly s naprostou samozřejmostí. Zuzana Bártová, teta, u níž poslední tři roky bydlel, samozřejmě nepřišla. „Mám moc práce,“ vzkázala. Jako vždycky. Na její neustálé vytížení a chladný odstup byl zvyklý, ale dnes to bolelo víc než jindy.
„Paní Malíková, moc děkujeme, že jste přišla pomoct!“ ozval se hlas Aleny Hrubé, jejich třídní učitelky. „Bez vás bychom výzdobu nestihli.“
Matěj vzhlédl. U stolu s výrobky stála vysoká žena v teplém vínovém svetru a pečlivě rozmisťovala dětské práce. Měla laskavé hnědé oči a klidný úsměv, který jí kolem očí kreslil jemné vrásky. Něco na ní přitahovalo pozornost – možná plynulé pohyby rukou, když upravovala výstavku, nebo způsob, jak trpělivě naslouchala každému dítěti, které k ní přiběhlo.
Ani si neuvědomil, kdy vstal. Nohy ho samy nesly blíž ke stolu. Ivana Malíková se právě shýbala pro papírového ptáčka, který spadl na zem, když se Matěj zastavil vedle ní.
„Dobrý den,“ hlesl tiše, s bušícím srdcem až v krku.
Otočila se k němu a její úsměv ještě zjemněl. „Ahoj. Ty se taky účastníš výstavy?“
Zavrtěl hlavou a nedokázal odtrhnout oči od její tváře. Slova mu vyklouzla z úst dřív, než je stihl zastavit: „Vy… mohla byste být moje maminka aspoň na jeden den?“
Vzduch ztuhl. Ivana zůstala stát s papírovým ptáčkem v ruce a Matěj si všiml, jak se jí lehce zachvěly prsty. Stud ho pálil až do uší, nejraději by se propadl, ale cosi ho přikovalo na místě – možná zoufalá naděje, možná ten tichý, soucitný pohled.
Ivaně se sevřel dech. Ta prostá, dětská prosba otevřela staré rány s bolestnou přesností. Před pěti lety přišla o svého jediného syna, kterého jí vzala leukémie. Od té doby se vyhýbala všemu, co by jí připomnělo mateřství. A teď před ní stál kluk s očima plnýma očekávání.
„Já…“ začala, ale hlas se jí zlomil.
„Matěji!“ zazněl ustaraný hlas Aleny Hrubé, která k nim rychle přicházela a přitom si upravovala brýle. „Omlouvám se, paní Malíková. Matěj je u nás…“ zarazila se, „trochu zvláštní dítě.“
Matěj už couval. Tváře mu hořely studem a oči se mu zalily slzami.
„Promiňte,“ zamumlal. „Nechtěl jsem… Já půjdu.“
„Počkej!“ vyhrkla Ivana hlasitěji, než sama čekala. Několik rodičů se po nich ohlédlo. „Prosím, počkej.“
Dřepla si, aby byli ve stejné výšce. Chlapcova ramena byla strnulá, jako by čekal další ránu.
„Paní učitelko,“ vzhlédla k Aleně Hrubé, „mohly bychom si promluvit? Všichni tři?“
Za pár minut seděli v prázdné třídě. Slunce pronikalo okny a na stěnách vykreslovalo podivné stíny listů z javorů venku. Matěj se na židli krčil, snažil se zabrat co nejméně místa.
„Matěj žije s tetou,“ vysvětlovala tiše Alena Hrubá. „Jeho maminka… nezvládla se o něj postarat. A teta,“ povzdechla si, „pracuje od rána do noci. Většinu času je na všechno sám.“
Ivana pozorovala chlapce, který si zarputile prohlížel své ošoupané tenisky, a srdce se jí svíralo tím, jak osaměle a ztraceně v tu chvíli působil.