„Jaká tedy je?“ zopakovala Ivana Malíková tiše, aniž by na něj naléhala.
Matěj se hned chytil slova, jako by se bál, že by mohl znít nevděčně. „Ona není zlá,“ vyhrkl rychle. „Jen… jen pořád něco má. Nemá čas. A když jsem doma, vadí jí to. Říká, že dělám rámus. Ale já se snažím být potichu, fakt! Přísahám,“ zvedl k ní oči a v tom pohledu byla prosba, aby mu někdo konečně uvěřil.
Ivana natáhla ruku a jemně z jeho bundy setřásla přilepený žlutý list. „Víš,“ řekla klidně, „dospělí někdy říkají věci, které nejsou úplně pravda. Ne proto, že by chtěli ubližovat, ale protože sami už dál nemůžou.“
K lavičce mezitím doplula dvojice kachen. Matěj jim začal házet drobky a mlčky sledoval, jak se zobáky dotýkají hladiny a chléb mizí v malých kruzích na vodě.
„Moje máma…“ zarazil se a polkl. „Ona prostě odešla. Teta říká, že byla moc mladá na to, aby byla mámou. Jenže jiné mámy jsou taky mladé. A ty zůstávají,“ zazněla v jeho hlase směs křivdy a zmatení, které k sobě nepatřily.
Ivaně se stáhlo hrdlo. Pozorovala ho koutkem oka – jak sedí shrbený, jak si bezděčně mnul rukáv, jak se snažil působit statečně a dospěle. Jenže dětská ramena nejsou stavěná na takovou tíhu, a ten pohled bolel.
„Můžu ti něco povědět?“ zeptala se sotva slyšitelně. Matěj jen přikývl, oči pořád upřené na kachny. „Měla jsem syna. Jmenoval se Ondřej. Taky rád krmil kachny… stavěl si pevnosti z polštářů… a krupicovou kaši nesnášel ze všeho nejvíc.“
Teď se na ni díval naplno. „A kde je teď?“ vydechl.
„Zemřel. Před pěti lety. Bylo mu přesně tolik, kolik je teď tobě.“
„Byl nemocný?“ zašeptal.
„Ano, broučku. Kvůli nemoci.“
Zůstali potichu. Kachny, když zmizely poslední drobky, líně odpluly ke vzdálenému břehu. Po chvíli se Matěj posunul blíž a opatrně položil svou dlaň na její ruku.
„Víš co?“ řekl nesměle. „Možná tě ke mně poslal on. Aby ses necítila sama. A já… abych měl mámu. Aspoň dneska.“
Po Ivanině tváři sklouzla slza. Rychle ji setřela, ale Matěj si toho všiml.
„Neplač,“ pronesl s vážností, jakou mají jen děti. „Chceš, abych ti ještě dal chleba? Pro kachny?“
Rozesmála se skrz slzy a objala ho kolem ramen. „Děkuju, Matěji. Jsi opravdu hodný kluk.“
„To proto, že dneska mám mámu,“ odpověděl prostě a přitiskl se k ní. „A kam půjdeme teď?“
V malé kavárně voněla skořice a vanilka. Usadili se ke stolku u okna s kostkovaným ubrusem. Matěj se rozhlížel se zvědavostí – bylo vidět, že na podobném místě nikdy nebyl.
„Dva horké čokolády,“ objednala Ivana u mladé servírky. Pak se podívala na chlapce. „A co by sis dal k pití… tedy k čokoládě?“
„Já… já můžu?“ zamrkal nejistě.
„Samozřejmě. Podívej, tady jsou zákusky, tady croissanty…“
„Já nevím,“ zašeptal. „Tohle jsem nikdy nejedl.“
Něco ji píchlo u srdce. „Tak ochutnáme víc věcí,“ navrhla. „Prosím jeden borůvkový croissant a jeden jahodový dortík. A můžete to rozkrojit napůl?“
Když servírka odešla, Matěj se k ní naklonil. „Je pravda, že v kavárně se má sedět rovně a… a dát si ubrousek na kolena?“ ptal se šeptem.
„Kdo ti to řekl?“
„Četl jsem to v knížce,“ zčervenal trochu. „Hodně čtu. Když jsem doma sám… aby mi nebylo smutno.“
„A co tě baví nejvíc?“ posunula k němu horkou čokoládu s vysokou čepicí šlehačky.
Oči se mu rozzářily. „Dobrodružství! A zvířata. Víš… víš, jednou jsem našel koťátko. Úplně maličké. Chtěl jsem si ho nechat, ale teta řekla, že to nejde…“
Oběma rukama objal velký hrnek, foukl do páry a napil se. Zastavil se s výrazem tak čistého štěstí, že se Ivana musela usmát.
„Chutná?“ zeptala se.
„Moc!“ olízl si čokoládový knírek. „Lepší než kakao z pytlíku.“
„Ty si vaříš kakao sám?“
„Jo. A večeři taky,“ pokrčil rameny s až dospělou samozřejmostí. „Teta chodí pozdě a já musím brzy spát. Umím uvařit těstoviny a smažit vajíčka. Jen se mi to někdy připálí,“ pousmál se provinile.
Ivana ho pozorovala, jak se pečlivě snaží rozkrájet croissant na malé kousky, aby se mu nerozpadl, a cítila, jak se jí v hrudi zvedá něco velkého, teplého a pevného, podobného rozhodnutí.