Působil ztraceně, jako by nevěděl, kam vlastně patří.
Ivana Malíková si odkašlala a na okamžik zavřela oči, než se nadechla. „A co kdyby…“ začala váhavě a pak se nadechla hlouběji. „Co kdybychom spolu skutečně strávili jeden celý den? Třeba o víkendu.“
Matěj Roubík prudce zvedl hlavu. Překvapení se v jeho pohledu mísilo s nedůvěrou, jako by slyšel něco, čemu se bojí uvěřit.
„Opravdu?“ vydechl sotva slyšitelně. „Neděláte si legraci?“
„Ne,“ usmála se Ivana, aniž by si uvědomila, že se jí koutky rtů samy zvedly. „Myslím to vážně. Samozřejmě bude potřeba souhlas tvojí tety a—“
„S tou si promluvím já,“ vstoupila jí rychle do řeči Alena Hrubá. „Upřímně, myslím, že jí to spíš uleví. Ivano, jste si jistá?“
Jistá? Ani trochu. Věděla, že si zahrává s vlastními vzpomínkami, že si může znovu otevřít staré rány a přivodit bolest, na kterou se snažila zapomenout. Jenže když se zadívala do Matějových očí, plných křehké naděje…
„Ano,“ řekla nakonec pevně. „Jsem.“
Úsměv, který se chlapci rozlil po tváři, byl jasnější než jakákoli podzimní výzdoba v tělocvičně.
Sobota přišla nečekaně vlídná, na polovinu října až nezvykle teplá. Ivana si nervózně upravila límec kabátu a znovu pohlédla na hodinky. Pět minut do deseti. Domluvili se u vstupu do parku přesně v deset, ale ona dorazila s výrazným předstihem. Doma by stejně nevydržela.
„Paní Ivano!“ ozval se najednou jasný hlas, který rozťal klidné ráno.
Matěj běžel po cestě mezi stromy, mával rukama a sotva popadal dech. Na sobě měl stejnou ošoupanou bundu jako minule, ale kolem krku měl pečlivě omotanou novou šálu.
„Ahoj, Matěji,“ usmála se Ivana a všimla si jeho tváří rozpálených během. „Kde máš tetu?“
„V práci,“ vyhrkl bez zaváhání. „Říkala, že má nějaký akutní záskok. Ale přišel jsem sám, je to kousek.“
Ivana se zamračila. Pustit osmileté dítě samotné…
„Já chodím sám pořád,“ dodal rychle, jako by jí četl myšlenky. „Do školy i do obchodu. Vím, jak přecházet silnici!“
Něco ji píchlo u srdce. Dřepla si k němu a opatrně mu srovnala šálu, která mu sjela na stranu. „Je moc hezká. Máš ji novou?“
„Jo!“ rozzářil se. „Dala mi ji paní Alena. Říkala, že na podzim je potřeba se pořádně oblékat.“
„Děkuju,“ pomyslela si Ivana směrem k Aleně Hrubé. Nahlas pak dodala: „Tak co, máš představu, co dneska podnikneme?“
Matěj najednou znejistěl. Sklopil oči k botám a pokrčil rameny. „A… co normálně dělají mámy s dětmi?“
Ta prostá otázka ji bodla přímo do srdce. Na okamžik zavřela oči. Co všechno dělávala s Ondřejem? Její malý syn miloval…
„Víš co?“ položila mu lehce ruku na rameno. „Znala jsem jednoho kluka, který měl hrozně rád krmení kachen u rybníka. A potom jsme vždycky zašli na horkou čokoládu a povídali si o všem možném. Co ty na to?“
„Fakt?“ Matějovi se rozsvítily oči. „To vážně můžeme? Já mám dokonce chleba!“ poklepal si na kapsu bundy. „Vzala jsem ho ráno… kdyby se hodil.“
Ivanu sevřelo v krku. Tenhle malý kluk, který si s předstihem připravil chleba, jen aby byl připravený na možnost hezkého dne…
„Samozřejmě,“ narovnala se a podala mu ruku. „Tak pojď.“
Matěj chvíli váhal, díval se na její nataženou dlaň, jako by se bál, že kouzlo zmizí. Pak do ní opatrně vložil svou drobnou ruku. Měl studené prsty, zřejmě čekal venku delší dobu. Ivana je instinktivně stiskla o něco pevněji.
Procházeli se pomalu alejí pokrytou žlutým listím. Matěj poskakoval, schválně šlapal na ty nejkřupavější, ale ruku nepustil. A s každým dalším krokem byla jeho dlaň teplejší.
U rybníka panoval klid. Jen kachny tiše kvákaly a brázdily hladinu, na níž se třpytily sluneční odlesky. Matěj vytáhl z kapsy chleba pečlivě zabalený v ubrousku a soustředěně ho drolil na malé kousky.
„Přesně tak,“ přikývla Ivana. „Menší drobky jim chutnají víc.“
„A vy… ty…“ zarazil se, hledaje správné oslovení. „Jak vám mám vlastně říkat?“
„Klidně mi říkej teta Iva,“ navrhla jemně a posadila se vedle něj na lavičku.
Matěj zavrtěl hlavou. „Nechci. Tetu už mám. A ona…“ odmlčel se a znovu se zahleděl na chléb v rukou.
„A jaká je?“ zeptala se Ivana opatrně, aby ho nevyděsila a nechala prostor pro jeho odpověď.