…v hrudi se jí to tiché, hřejivé pnutí dál rozlévalo, až získalo tvar jasného odhodlání.
„Víš co,“ nadhodila po chvíli, jako by ji ta myšlenka napadla náhle, „mohla bych tě naučit připravit opravdovou horkou čokoládu. Takovou tu hustou, voňavou. Dá se udělat i doma. Stačí mléko, čokoláda a—“
„Fakt bys mě to naučila?“ skočil jí do řeči Matěj Roubík s rozzářenýma očima. Nadšení ho ale vzápětí přešlo a ramena mu poklesla. „Jenže… kdy? Dneska je přece jenom dneska.“
Ivana Malíková se zarazila. Hledala správná slova, aby nezněla ani lehkovážně, ani přehnaně vážně. „A co kdyby,“ začala opatrně, „to nebylo jen dnes? Co kdybychom se mohli vídat častěji? Třeba o víkendech?“
Matěj zůstal sedět s nedojedeným kouskem pečiva v ruce. V jeho pohledu se mísila nedůvěra s nadějí, radost se strachem, jako by se bál nadechnout, aby se to nerozplynulo. „Ty… ty se mnou chceš být?“ zašeptal. „Ne proto, že by tě o to někdo požádal?“
„Chci,“ odpověděla bez zaváhání. „Opravdu. Pokud ty taky.“
Nevyslovil ani slovo. Místo toho seskočil ze židle a objal ji tak silně, až ji to překvapilo. Vlasy na jeho temeni voněly chladným podzimem a zvláštně sladce, skoro jako jablka.
„Tak je domluveno,“ zamumlala Ivana, když ho objímala zpátky. „A teď bychom měli ochutnat to jahodové zákusky. Myslím, že už se urazily, jak dlouho čekají.“
Večer se připlížil nenápadně. Slunce klesalo níž a obloha se barvila do jemných růžových odstínů, když dorazili k domu, kde Matěj bydlel. Obyčejný panelák: oprýskaná fasáda, vrzající houpačky na dvoře, lavička s oloupaným nátěrem. Chlapec jí stiskl ruku o něco pevněji.
„Teta už asi bude doma,“ řekl tiše a zpomalil. „Dneska má krátkou směnu…“
V tom hlase bylo tolik smutku, že Ivanu bodlo u srdce. Den utekl jako nic. Po kavárně se ještě prošli parkem, házeli drobky holubům, mluvili o všem možném. Vyprávěl jí o škole, o knížkách, které hltal, i o přáních, která měl – chtěl kotě, naučit se jezdit na kole, jednou upéct opravdový dort.
„Počkej,“ zastavila se Ivana a klekla si před něj. „Pamatuješ, co jsme si říkali v kavárně? O víkendech?“
Přikývl, ale nejistota mu z očí nezmizela. „A když mi to teta nedovolí?“
„Promluvím si s ní. A taky s Alenou Hrubou,“ ujistila ho klidně. „Nějaké řešení najdeme. Slibuju.“
„Doopravdy?“ zadíval se na ni tak soustředěně, jako by hledal pravdu mezi řádky.
„Doopravdy. A víš co?“ usmála se. „Ani já nechci, aby tenhle den byl poslední.“
Z horního patra se ozvalo rázně zabouchnuté okno. „Matěji!“ zavolal ženský hlas. „Kde se touláš? Už je skoro tma!“
Trhl sebou. „To je teta… musím jít.“
Ještě než se rozběhl ke vchodu, prudce ji objal. „Děkuju, že jsi dneska byla moje máma,“ zašeptal. „Byl to ten nejlepší den.“
Objala ho pevně, oči ji pálily. „A ty jsi ho udělal krásným i pro mě. A nekončíme, slyšíš? To je teprve začátek.“
Odtáhl se a usmál se tak šťastně, jak se celý den neusmál. „Budu čekat. Každý víkend.“
„Matěji!“ ozvalo se znovu shora.
„Běž,“ pobídla ho jemně. „Uvidíme se příští sobotu.“
Dívala se, jak vybíhá po schodech, pořád se ohlíží a mává. Když se za ním zavřely dveře, zůstala ještě dlouho stát a hleděla do rozsvícených oken.
Tehdy si uvědomila, že poprvé po pěti letech si na Ondřeje Kotka vzpomněla bez té ostré bolesti. Jako by jí ho její syn skutečně poslal – tohohle malého kluka – aby ji uzdravil, aby jí připomněl, jaké to je být mámou, milovat a cítit lásku zpátky.
„Děkuju,“ zašeptala do stmívající se oblohy.
Pak vytáhla telefon a vytočila číslo Aleny Hrubé. Čekal ji vážný rozhovor o budoucnosti – její i Matějově. Protože někdy stačí jediný den, aby se změnil celý život. Nebo dva.
A o měsíc později přibude v Ivanině bytě nový pokoj. S policemi plnými knih, plyšovým kotětem na polštáři a skutečným kolem opřeným u zdi. Protože sny mají dostávat šanci. Zvlášť když jim věří dva lidé.