Stála jsem před velkým zrcadlem v dámských toaletách restaurace Monarch a ze všech sil se snažila uklidnit ruce, které se mi nekontrolovatelně třásly. Odraz mi vracel obraz dívky bez barvy v obličeji, s přehnaně velkýma, vyděšenýma očima. Svatební šaty, které mi ráno doma připadaly jemné a elegantní, tady – uprostřed okázalého přepychu, pozlacených říms a křišťálových lustrů – působily uboze, skoro lacině. Umělý satén se pod ostrým světlem leskl až nepříjemně a jednoduchý střih, který měl zakrýt mou křehkou postavu, naopak ještě víc zvýrazňoval mou nejistotu.
Za dveřmi duněla hudba. V hlavním sále se shromáždila rodina mého manžela, Dalibora Jelínka, a hlasitě slavila… ne, ne náš sňatek. Oslavovali sami sebe. Svoji domnělou velkorysost. To, že „sestoupili“ ze svého piedestalu a dovolili svému „zlatému potomkovi“ přivést domů „tuhle“.
Nadechla jsem se a vyšla mezi hosty. Dalibor postával u barového pultu, obklopený kamarády, kteří se smáli příliš nahlas. V dokonale padnoucím smokingu zřejmě z nějakého italského salonu vypadal bezchybně. Milovala jsem ho. Pořád. Vzpomínala jsem na jeho lehký úsměv, kterým mě před půl rokem obdařil v tichu studovny mé knihovny, když hledal vzácnou publikaci o architektuře. Tehdy působil jinak – pozorný, zaujatý knihami, jakoby odtržený od světa velkých peněz. Stačilo však překročit práh honosného sídla Jelínkových a pohádka se začala rozpadat.
„No prosím, naše Popelka se konečně ukázala,“ zasyčel kdosi tak, aby to slyšeli všichni okolo.
U stolu s předkrmy postávaly Daliborovy sestry, Natálie Modrýová a Klaudie Veselýová. Připomínaly dravé, pestrobarevné ptáky – nápadné, hlučné a ostré. Natálie, ta starší, svírala sklenku šampaňského, jako by to byl odznak moci.
„Viděla jsi, čím přijela na obřad?“ pokračovala Klaudie bez snahy ztišit hlas. „Tou zelenou rachotinou. Myslela jsem, že taková auta už patří do muzea.“
„To je prý auto jejího dědy,“ ušklíbla se Natálie. „Rodinný poklad. Jediná věc, kterou se můžou chlubit. Představ si, že chtěla, aby jelo v čele svatební kolony! Táta málem dostal záchvat. Museli jsme rychle poslat ochranku, aby ten zázrak techniky odvezli za budovu.“
Okolní hosté se decentně pochechtávali. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. To staré auto bylo pýchou mého dědečka Bohuslava Šimona. Pečoval o něj, leštil ho, mluvil s ním skoro jako s živým tvorem. Pro mě vonělo dětstvím, výlety k řece a těmi vzácnými chvílemi, kdy jsme byli jen my dva proti celému světu.
Dalibor ke mně přistoupil a vzal mě pod paži. Jeho ruka byla zpocená.
„Alžběto Králová, kde ses ztratila?“ pronesl netrpělivě. „Máma chce mít přípitek. Pojď, a prosím tě, tvář se normálně. Vypadáš, jako by tě vedli na popravu.“
„Posmívají se dědovu autu,“ zašeptala jsem.
Protočil oči.
„Zase to řešíš? Jsou to jen vtípky. Naši mají svůj styl humoru. Zvykni si. Tohle není žádná vesnice, ale vyšší společnost.“
Usadili jsme se k hlavnímu stolu. Tchyně, Stanislava Smutnýová, žena s dokonalým účesem a chladným pohledem, se zvedla se sklenicí v ruce. V sále se okamžitě rozhostilo ticho.
„Drazí přátelé,“ začala hlasem, který zněl sladce, ale měl v sobě trpký podtón. „Dnešek je pro naši rodinu výjimečný. Náš syn, naše opora, učinil… své rozhodnutí. My vždy respektujeme volbu našich dětí, jakkoli může působit… neobvykle.“
Odmlčela se a upřela na mě pohled.
„Alžběto, milá,“ pokračovala. „Vítej mezi námi. Chápu, že to pro tebe nebude jednoduché. Máme jiné zvyklosti, jiné tempo života, jiné priority. Věříme ale, že se budeš snažit. Aspoň se naučíš rozeznat rybí vidličku od salátové. A samozřejmě doufáme, že se staneš důstojnou manželkou Dalibora, i když – ruku na srdce – žádné věno si s sebou nepřinášíš.“
Sál vybuchl potleskem a smíchem. Někdo zakřičel: „Na chudinku!“ Tchán, Karel Kovář, statný muž s rudým obličejem, poplácal syna po rameni.
„Nevadí, Dalibore. Říká se, že chudé holky nejsou náročné. Aspoň bude vědět, kam patří.“
Zírala jsem do talíře s drahými pochoutkami, aniž bych cítila chuť. Uvnitř se mi všechno stáhlo do bolestivého uzlu. Chtělo se mi vyskočit, převrhnout stůl a vykřičet jim, že nejsem věc, že pracuji, že mám červený diplom… Ale mlčela jsem. Křečovitě jsem se držela Dalibora. Připadala mi to jako daň za lásku.
Jediný, kdo na tomhle přehlídkovém karnevalu pokrytectví chyběl, byl můj děda. Bohuslav Šimon se kategoricky odmítl zúčastnit.
„Nemám tam co dělat, holka,“ řekl mi den předtím, když seděl na zápraží svého nakloněného domku v obci Březovka. Z jeho věčné dýmky stoupal kouř a on mhouřil oči do zapadajícího slunce. „Jsou z jiného těsta. Ne lepšího ani horšího, jen jiného. Uvnitř shnilého, navrch pozlaceného. V tom svém vatovaném kabátě bych tam byl za strašáka.“
„Dědo, ale vždyť je to moje svatba…“
„Oslavím ji tady, Alžběto,“ usmál se smutně. „Připiju si na tvůj kousek štěstí.“
V tu chvíli jsem ještě netušila, jak moc mi jeho nepřítomnost bude ten večer chybět a jak brzy si na jeho slova znovu vzpomenu.