Klaudie se nadechla a s uštěpačným úšklebkem pronesla:
„Investor? Do hnoje a brambor, nebo jak si to mám představit?“
Místností se rozlil smích. Několik lidí si významně vyměnilo pohledy, dokonce i Dalibor Jelínek se pousmál – křivě, s výrazem člověka, který má pocit, že kazím večer a přeháním.
Nenechala jsem se rozhodit.
„Investor do půdy,“ odpověděla jsem klidně a ani na okamžik nespustila oči z Karla Kováře. „Konkrétně do pozemku na adrese Ulice Centrální, číslo dvanáct.“
Smích se usekl, jako když někdo přestřihne drát. Karel Kovář zůstal sedět s číší ve vzduchu. Barva v jeho obličeji se změnila – nejprve zbledl, pak mu tváře začaly rudnout.
„Zopakuj to,“ vypravil ze sebe. „Odkud tenhle pozemek znáš?“
„Včera jsem byla u notáře,“ odpověděla jsem věcně. „Řešila jsem dědictví po tom ‚omezeném lakomci‘, jak jste ho tu nazvali.“
Z kabelky jsem vytáhla kopii výpisu z katastru a položila ji na stůl, přímo vedle talíře s carpacciem.
„Podle závěti Bohuslava Šimona je jediným vlastníkem pozemku, na kterém stojí váš autosalon Premier Auto,“ nadechla jsem se, „osoba jménem Alžběta Králová.“
Stanislava Smutnýová papír popadla tak prudce, až cinklo nádobí. Ruce se jí třásly a list v jejích prstech hlasitě šustil.
„To je nesmysl! Karle, řekni jí něco!“
Karel Kovář jí dokument vytrhl a začal číst. S každým dalším řádkem jako by se zmenšoval. Ramena mu klesla, sebejistota se vytratila. Poznal razítko. Poznal jméno notáře.
„Impuls s.r.o… zakladatel… Bohuslav Šimon…“ zašeptal. „Takže to byl ten starý pán, co tu byl před pěti lety? Ten, kterého jsem nechal vyhodit ochrankou?“
„Ano,“ přikývla jsem. „Chtěl s vámi jednat. Nabízel spolupráci. Vy jste mu místo toho řekl, že je tulák.“
Daliborův hlas se zachvěl. „Alžběto…“ Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. V očích se mu zableskla chamtivá jiskra. „Takže… jsme teď bohatí? Tohle přece všechno mění.“
Otočila jsem se k němu čelem.
„Nemění to vůbec nic,“ odpověděla jsem tiše. „Ještě včera ses smál mému dědictví. Navrhoval jsi, ať se toho vzdám ve prospěch státu.“
„Vždyť jsem žertoval!“ začal se bránit. „Víš přece, jaký byl večer, táta, tlak… Jsme rodina!“
„Rodina?“ přejela jsem pohledem celý stůl. „Rodina byli lidé, kteří stáli u hrobu. Ti, co si nedovolí říkat slabším nuly. Vy nejste rodina. Vy jste výběh plný jedovatých hadů.“
Natálie Modrýová okamžitě změnila tón. „Ale no tak, Alžbětko,“ zamlaskala sladce. „Proč jsi tak vybuchla? My to mysleli dobře. Jen jsme tě chtěli trochu popostrčit! Co kdybychom zítra vyrazily do wellness? Jen my dvě. Zaplatím… vlastně, ty už si to teď můžeš dovolit sama.“
„Ticho!“ zařval Karel Kovář. Chápal situaci lépe než ostatní. „Alžběto. Paní Králová. Pojďme jednat jako obchodní partneři. Řekni částku za nájem. Jakoukoli. Jen salon nezavírej.“
„Partneři se neurážejí,“ odpověděla jsem chladně. „Můj právník už připravil výpověď. Nájemní smlouva končí. Máte třicet dní na vyklizení pozemku.“
„To neuděláš!“ vykřikla Stanislava Smutnýová. „Zničíš nás! Skončíme na ulici! Chceš naši smrt?“
„Chci jen spravedlnost,“ řekla jsem. „Nazývali jste mě chudinkou. Teď rozhoduji já. A vy jste dlužníci.“
Postavila jsem se od stolu.
„Dalibore, podávám žádost o rozvod. Své věci už nehledat nemusíš. Poslala jsem je kurýrem k tvojí matce.“
„Počkej!“ vyskočil a chytil mě za ruku. „Nemůžeš jen tak odejít! Miluju tě!“
Vytrhla jsem se mu.
„Ty miluješ otcovy peníze,“ odpověděla jsem. „A ty právě docházejí. Uvidíme, koho budeš milovat příště.“
Vyšla jsem z vily do chladného večera. Moje staré auto stálo u brány – záměrně jsem s ním nezajížděla na dvůr. Sedla jsem za volant a přejela dlaní po vybledlém potahu.
„Tak co, dědo,“ zašeptala jsem. „Zvládli jsme to.“
Uplynul měsíc. Náročný, vyčerpávající, ale sladký. Kovářovi vyhrožovali soudy, snažili se mě zastrašit i obměkčit. Dalibor nocoval pod mými dveřmi, zpíval, plakal, psal dlouhá vyznání. Neuhnula jsem.
Poslední den lhůty jsem přijela k autosalonu. Všude chaos. Dělníci sundávali cedule, odnášeli vybavení. Karel Kovář stál u prázdných vitrín, shrbený, zestárlý. Když mě spatřil, odvrátil se.
Budovu jsem nenechala zbourat. Přestavěla jsem ji. Tam, kde se dřív prodávaly vozy pro vyvolené, vzniklo městské centrum dětské tvořivosti Bohuslava Šimona. Otevřené každému dítěti. Bez rozdílu.
Dalibor se mě snažil získat zpět ještě půl roku. Pak jsem zaslechla, že se oženil s dcerou majitele supermarketového řetězce. Prý ho drží zkrátka a poslala ho pracovat do skladu, aby „poznal skutečný život“.
A já? Zůstala jsem v knihovně. Jen teď přijíždím lepším autem a večer dohlížím na chod stavebního holdingu. Už bezpečně poznám vidličku na ryby od té na salát. Ale hlavní je něco jiného: naučila jsem se rozeznávat lidi od naleštěných figurín. A vím jistě, že děda by na mě byl pyšný.