„A pamatuj si,“ dodal tehdy ještě, „když ti bude úzko, vrať se. A hlavně – ne všechno, co se třpytí, má cenu zlata, a ne každá temnota je špína.“
Tenkrát jsem se na něj urazila. Viděla jsem v něm jen tvrdohlavého starce, kterému se nechce obléct sako a vyrazit mezi lidi. Připadal mi zpátečnický, pohodlný, až líný. Jak strašně jsem se mýlila, mi došlo až později.
Svatební večer se změnil v nekonečný maraton ponižování. Každý měl potřebu mi něco vysvětlovat, tahat mě stranou a udělovat rady: jak správně drhnout podlahy, protože žádná hospodyně u nás rozhodně nebude – Daliborovi otec mu totiž okamžitě zastavil finanční podporu. Dozvěděla jsem se i to, jak se uskromnit při nákupech a kde přesně šetřit na jídle.
„Ty jsi přece zvyklá vyžít z pár korun, tak našeho chlapce naučíš spořivosti,“ ušklíbla se Natálie Modrýová. „Knihovnice se živí hlavně duchovně, ne?“
Když jsme se konečně dovlekli do pronajatého bytu – malé dvoupokojové krabičky na okraji města, kterou si Dalibor pronajal s okatým odporem – bezvládně jsem se sesunula na postel.
„To byl teda den,“ povzdechl si manžel a strhl si kravatu. „Máma to sice přehnala, ale ty jsi taky nebyla žádný andílek. Seděla jsi tam jak s kamenem místo obličeje. Mohla ses trochu přetvařovat.“
„Přetvařovat?“ vyletěla jsem. „Dalibore, oni mě tam veřejně shazovali!“
„Zkoušeli, co vydržíš,“ odvětil klidně. „V byznysu musíš umět ustát ránu. Jestli chceš patřit do naší rodiny, musíš si vypěstovat silnější kůži.“
V tu chvíli se rozezněl telefon. Na displeji se objevilo číslo sousedky, tety Květoslavy.
„Alžbětko…“ hlas se jí třásl a byl plný slz. „Je zle, děvče. Bohuslav Šimon… srdce. Sanitka to nestihla.“
Mobil mi vyklouzl z ruky. Svět, který se už tak kýval v základech, se rozpadl úplně. Dalibor se zamračil, když zaslechl, o co jde.
„Upřímnou soustrast,“ řekl suše. „Ale chápeš, že jet nemůžu. Zítra mám zásadní schůzku s otcem v autosalonu. To se neodkládá. Vezmi si taxi nebo autobus.“
Dívala jsem se na muže, za kterého jsem byla vdaná sotva pár hodin, a stál přede mnou někdo cizí.
Pohřeb proběhl jako ve snu. Vesnický hřbitov, staré břízy, mokrá hlína pod nohama a těžká vůně kadidla. Rodina Jelínkových neposlala ani věnec. „Negativní energii nepodporujeme,“ napsala mi tchyně bez mrknutí oka do zprávy.
Sešla se celá vesnice. Jeden po druhém ke mně lidé přistupovali – prostí, v obnošených bundách, se zarudlýma očima. Přinášeli kytice z vlastních zahrad a mluvili tiše, ale upřímně.
„Byl to dobrý člověk,“ šeptal starý pastevec Radim Šimon. „Kolika lidem pomohl… někomu opravil střechu, jinému zaplatil operaci. Vždycky potají, aby se o tom nemluvilo.“
„Zaplatil?“ zarazila jsem se. „Děda měl peníze?“
„Měl, děvče, měl,“ přikývl. „Nebyl jen obyčejný tesař. Měl hlavu bystřejší než leckterý ministr.“
Nechápala jsem. Děda žil skromně jako poustevník. Starý nábytek, jednoduché jídlo, směšný důchod. O jakých penězích mluvili?
Po smuteční hostině ke mně přistoupila pošťačka a podala mi silnou obálku.
„Bohuslav mi řekl, ať vám to dám,“ vysvětlila. „Vzkázal: až mě doprovodíš, zajeď do města na tuhle adresu. Tam tě někdo čeká. A mlč, dokud se nedozvíš celou pravdu.“
Uvnitř byl list papíru s adresou notářské kanceláře v centru a jméno: Vítězslav Starý. To jméno jsem znala – jeden z nejdražších a nejuznávanějších právníků v kraji.
Do města jsem se vrátila po třech dnech. Dalibor mě přivítal s kyselým výrazem.
„Konečně. Lednice prázdná, košile nevyžehlené. Alžběto, život se nezastavil. Dědovi už je to jedno, ale já potřebuju fungující manželku. Mimochodem, táta mi snížil plat. Řekl, že když jsem ženatý, mám se snažit sám. Takže tvoje knihovnická výplata se nám bude hodit. A doufám, že v nejbližších letech neplánuješ mateřskou.“
Beze slova jsem prošla do koupelny, smyla ze sebe cestu i únavu a převlékla se.
„Jdu pryč, mám vyřizování.“
„Jaké zas vyřizování? Do knihovny?“
„K notáři. Řešit dědictví.“
Dalibor se rozesmál.
„Dědictví? Prosím tě, co tam chceš řešit? Rozpadlou chalupu a starou plechovku? Benzín tě vyjde dráž než celý ten šrot. Radši se dědictví vzdej ve prospěch státu a nedělej ostudu.“
Nic jsem neřekla. Vzala jsem kabelku a odešla.
Kancelář Vítězslava Starého připomínala pracovnu ze starého filmu: tmavé dřevěné obložení, vůně drahé kůže a zaprášených knih. Sám notář, prošedivělý muž s vojenským držením těla, mě přijal, jako bych byla příbuzná jeho dávného přítele.
„Paní Alžběto Králová,“ pevně mi stiskl ruku, „přijměte mou upřímnou soustrast. Odchod Bohuslava Šimona je velká ztráta. Takových lidí je málo.“
„Znali jste se?“ zeptala jsem se.
„Byli jsme obchodní partneři,“ odpověděl. „Přes třicet let.“
Ukázal mi na židli a položil přede mě objemnou složku.
„Přejděme k věci. Váš dědeček vedl dvojí život. Pro sousedy byl tichým vesnickým důchodcem. V podnikatelských kruzích byl známý jako Šimon‑Monolit. V devadesátých letech skupoval kupony po celém okolí, ale na rozdíl od jiných je nepropil. Investoval do stavebnictví, později chytře obchodoval na burze a nakonec se pustil do pozemků.“
Otevřel složku.
„A nyní k výsledku. Jako jediná dědička získáváte: kontrolní balík akcií stavebního holdingu Polus‑Stav, účty ve třech bankách s celkovou částkou… řekněme osmimístnou v cizí měně, a nemovitosti v metropoli, na Krymu i v zahraničí.“