…na Krymu i mimo hranice republiky.
A především – což je v tuto chvíli nejpodstatnější – také pozemky přímo v našem městě.
Udělalo se mi mdlo. Hlava se mi zatočila tak prudce, až jsem měla pocit, že si ze mě někdo tropí žerty.
„Promiňte… můj děda byl milionář?“ vydechla jsem. „Tak proč dožil v polorozpadlé chalupě, kde sotva tekla voda?“
Notář se lehce usmál, jako by tu otázku čekal. „Nesnášel okázalost. Často říkával, že peníze potřebují ticho a spokojenost jednoduchost. Bál se, že kdyby se bohatství ukázalo příliš brzy, pokazilo by vás… nebo vaši maminku. Všechno budoval s myšlenkou na vás, Alžběto Králová. Chtěl počkat, až dospějete a vdáte se za muže, kterého uzná za hodného.“
Na okamžik se odmlčel a zadíval se na mě mnohem pozorněji.
„Když už mluvíme o hodných mužích… Bohuslav Šimon přesně věděl, do jaké rodiny se vdáváte. O Jelínkových si zjišťoval podrobnosti.“
„On… to věděl?“ vypravila jsem ze sebe.
„Ano. A právě proto vám zanechal jeden velmi zvláštní bonus.“ Poklepal prstem na list papíru. „Vidíte toto katastrální číslo? Jedná se o parcelu na adrese Ulice Centrální 12.“
Ztuhla jsem. „To je přece adresa autosalonu mého tchána…“
„Přesně tak. Váš dědeček ten pozemek koupil před pěti lety přes nastrčenou společnost. Rodina Jelínkových si ho pouze pronajímá. Nájemní smlouva končí za čtrnáct dní. A Bohuslav Šimon ji záměrně neobnovil. Rozhodnutí přenechal vám. Pokud smlouvu neprodloužíte, mají nájemci ze zákona třicet dní na odstranění staveb a vyklizení parcely.“
Nedokázala jsem se pohnout ani promluvit. Celé impérium Jelínkových, jejich arogantní přepych, všechny ty řeči o moci a penězích… to všechno stálo na půdě, kterou vlastnil „podivín v montérkách“.
„Ví o tom Karel Kovář?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne,“ zavrtěl hlavou notář. „Je přesvědčený, že vlastníkem je jakási pražská developerská skupina. Už měsíc se ji snaží kontaktovat, je čím dál nervóznější. Bez toho autosalonu je prakticky v insolvenci. Veškeré úvěry jsou navázané na jeho obrat.“
Vzala jsem si složku. Ruce se mi třásly, ale tentokrát to nebyla bezmoc. Bylo v tom něco nového. Pevného.
„Děkuji vám, pane Starý,“ řekla jsem klidně. „Už vím, jak s tím naložím.“
„Ještě drobnost,“ dodal notář s jemným úsměvem. „Bohuslav Šimon mě požádal, abych vám připomněl jeho svatební přípitek, až budete rozhodovat o osudu Jelínkových.“
Vyšla jsem ven. Město hučelo stejně jako vždy, ale ten zvuk už mi nezněl cize ani hrozivě. Nebyla jsem vyděšená myš. Stala jsem se kočkou, která se pohybuje podle vlastních pravidel.
Večer jsem se vrátila domů. Dalibor Jelínek se rozvaloval na gauči a civěl na fotbal, aniž by ztlumil zvuk.
„Tak co, dědictví vyřízené?“ houkl líně. „Spadlo ti z nebe aspoň pár zlaťáků? Bude to stačit na nové koberečky do té tvojí ruiny?“
Podívala jsem se na něj bez jediného mrknutí. „Více než dost, Dalibore. Opravdu víc než dost.“
„No jo, pak povíš,“ mávl rukou. „Máma volala. Zítra nás čeká večeře. Tátovi se hroutí byznys, je podrážděný jak vzteklý pes, musíme ho podpořit. A prosím tě, obleč se normálně. A dědu nevytahuj, kazíš tím lidem chuť k jídlu.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem. „Tenhle večer si rozhodně nenechám ujít.“
Vila Jelínkových mě přivítala obvyklým chladem. Hospodyně si převzala můj kabát s výrazem, jako by držela hadr z výprodeje. V obýváku viselo napětí. Karel Kovář přecházel sem a tam a nervózně potahoval z doutníku, přestože Stanislava Smutnýová kouř v domě bytostně nesnášela.
„Ti parchanti se neozývají!“ štěkl tchán. „Dva týdny do konce nájmu! Jestli smlouvu neprodlouží, banka nám stopne účty. Přijdeme o zastoupení značky!“
„Karle, uklidni se,“ konejšila ho manželka melodickým hlasem a uhlazovala si perlový náhrdelník. „Kdo by odmítl naše peníze? Jen tlačí cenu nahoru. Zaplatíme právníky, někoho správně namažeme a všechno se vyřeší.“
Jakmile jsme vstoupili, jejich tváře rázem roztály.
„Ale podívejme, mládež dorazila,“ protáhla Natálie Modrýová a listovala časopisem. „Alžběto, ty máš zase ten šedý svetr? To je nějaký dress code ‚věčný smutek‘? Aha, dědeček… mimochodem, už jsi prodala tu jeho barabiznu? Holky chtějí párty ve stylu venkova, staré samovary by se hodily.“
„Samovary tam jsou,“ odpověděla jsem klidně a posadila se. „Ale prodávat se nebudou.“
„Všechno má svou cenu, zlato,“ uchechtla se Klaudie Veselýová. „Jen ji musíš znát. I když ty o cenách moc netušíš. Ty jsi byla vždycky zvyklá dostávat.“
Večeře se rozjela v obvyklém rytmu. Peníze, značky, pohrdání cizími lidmi. Jako bych u stolu ani neseděla. Byla jsem jen dekorace, důkaz jejich domnělé velkorysosti.
„Dalibore,“ obrátil se náhle otec na syna, „vyřešil jsi s Alžbětou tu otázku kolem té staré káry?“
„Jo, tati. Sekla se. Nechce ji dát do šrotu.“
„Nesmysl,“ mávl rukou Karel Kovář. „Alžběto, poslouchej někoho zkušenějšího. Udržovat takový vrak je dražší než jezdit taxíkem. Tvůj děda byl očividně skrblík a krátkozraký, když se toho krámu držel. Geny jsou potvora, ale zkus se přemoci. Nechceme, aby náš dvůr vypadal jako skládka.“
Položila jsem příbor. Kov zazvonil o desku stolu tak hlasitě, že všichni ztichli.
„Můj děda, Karle Kováři, nebyl skrblík,“ řekla jsem pomalu. „Byl to investor.“
U stolu se rozhostilo tíživé ticho. A pak se Klaudie nadechla, aby…