Nikdy – ani jako malá holka, ani později v dospělosti – jsem nedokázala pochopit, proč se máma dokázala citově upnout jen k jednomu ze svých dvou dětí. Jaký má smysl přivést na svět víc potomků, když cit, péče i pozornost vystačí jen na jediného? Znamenalo to snad, že jsem jako starší byla jaksi vadná, nepovedená? A pokud ano, proč měl tuhle nerovnost odnášet i můj syn, jediný vnuk, kterého máma měla?
Moji sestru Amálii Šimonovou matka chránila s podivně přehnanou horlivostí, která už dávno překračovala hranici zdravého rozumu. Není divu, že z ní vyrostla bytost připomínající křehkou pokojovou květinu, jež zná jediné sloveso – „dej“. Podle ní byli povinni všichni: máma proto, že ji porodila, a já proto, že jsem starší. Neustálé rodinné tahanice a napětí se nakonec staly jedním z vedlejších důvodů, proč se můj manžel sbalil a odešel.
„Už mě unavuje, jak jim pořád cpeš peníze,“ řekl mi jednoho večera, když zahájil jeden z těch vážných rozhovorů, které obvykle nevěstí nic dobrého. „Jakmile se něco semele, hned letíš zachraňovat. A na mě už ti nezbývá ani chvilka.“
Abych byla spravedlivá, i já měla vůči němu své výhrady – jeho matka se nám neustále pletla do života a hranice pro ni neexistovaly. Nakonec jsme se tedy dva nespokojení lidé shodli na tom, že bude lepší jít každý svou cestou. Říkám, že mě opustil on, protože já sama bych to dokázala snášet ještě hodně dlouho. Trpělivosti mám na rozdávání. Jenže on to nevydržel, a zpětně viděno to tak bylo asi nejlepší. Rozchod proběhl klidně, bez scén a křiku. Byt nechal mně, vzal si pár kusů elektroniky a odstěhoval se do jiného města, kde si začal budovat nový život. Na našeho společného syna, Rostislava Vysokého, si vzpomněl jen zřídka – posílal peníze a jednou do roka se ozval strohou otázkou, zda je všechno v pořádku.
Rostislav byl tehdy ještě malý, otce si dnes sotva vybaví. Já jsem se mezitím postupně postavila na vlastní nohy, vyšplhala se v práci až na pozici vedoucí oddělení a mohla si dovolit víc než dřív. Z bytu jsem se přestěhovala do domu za městem, který jsem si pořídila až po povýšení. Venkovský klid mi vyhovoval a i syn tam byl spokojený – navíc jsme měli slušnou školu kousek od domu.
Byt jsem celou dobu pronajímala a nájemné šlo na splácení domu. Prodat ho a mít dluh splacený hned by bylo jednodušší, jenže já měla jiný plán: chtěla jsem ho jednou přenechat Rostislavovi. Chystal se na vysokou školu a poloha bytu byla ideální. Koleje by mu možná ani nepřidělili, dojíždění vlakem by bylo zdlouhavé a nepohodlné a každodenní rozvážení autem, jako když chodil na střední, už nepřipadalo v úvahu – byla by to zajížďka přes celé město a já bych pak trávila hodiny v kolonách cestou do práce.
Celkově mi tehdy připadalo, že všechno zapadá přesně tak, jak má. Rostislavovi bylo sedmnáct, maturity a přijímačky se blížily. Kdyby se napoprvé nedostal, mohl si dát rok pauzu, pracovat a zkusit to znovu. Pokud uspěje, bude mít ve městě zázemí. Byt měl dva pokoje, takže jsem mu dovolila vzít si spolubydlícího a peníze z nájmu si nechat. A třeba by si na univerzitě našel přítelkyni – aspoň by nemusel přecházet ze jednoho podnájmu do druhého.
Jenže moje rodina si představovala budoucnost poněkud jinak.
Rostislav zvládl zkoušky na výbornou a stěhování bylo otázkou několika dnů. Nájemníky jsem vystěhovala už dva týdny předem. Objeli jsme obchody, nakoupili všechno potřebné pro samostatný život, a já mu slíbila, že zpočátku budu jezdit jednou týdně. Po pár měsících, až si zvykne, jsem chtěla ubrat a věnovat se vlastním záležitostem. Dům by si zasloužil rekonstrukci a v hlavě se mi rodil i další plán: začít znovu chodit na schůzky. Bylo na čase dát do pořádku i osobní život. Syn byl dospělý a chystal se vyletět z hnízda, v práci jsem dosáhla všeho, co jsem chtěla, a střechu nad hlavou jsem měla.
Několik dní před jeho odjezdem jsem si myslela, že už mě nic nemůže překvapit – netušila jsem ale, že právě tehdy se všechno začne nenápadně komplikovat.