Ze svých studentských let mám s kolejemi zkušenost vlastní kůže a rozhodně to nejsou vzpomínky, ke kterým bych se vracela s nostalgií. Někdo tenhle styl bydlení snáší bez potíží, jiný v něm dokonce nachází kouzlo. Jsou lidé, kterým nevadí sdílet kuchyň, koupelnu i kus soukromí s cizími osobami, a pak tací, kteří by se z toho zbláznili. Já patřím do té druhé skupiny. Ať tak či onak, požadavek Amálie Šimonové jsem nehodlala brát vážně ani na vteřinu. Ať se klidně vzteká, třeba až do prasknutí.
Zhruba po půlhodině se ozval telefon znovu. Volala máma a hned od prvních slov se do mě pustila. O nějakém filmu už nemohla být řeč, bez dalšího přemýšlení jsem ho vypnula a definitivně se rozloučila s představou klidného večera.
„Neskutečně jsi svou sestru ranila,“ spustila bez pozdravu. „Co jsi jí to proboha řekla? Sedí tam a brečí, nemůže se uklidnit.“
„Pouze jsem jí sdělila, že do mého bytu se stěhovat nebude,“ odpověděla jsem chladně. „Žiješ s ní, tak víš sama, jak je pro ni všechno nesnesitelné. Touží po vlastním bydlení, i když si na něj – mimochodem – nikdy nevydělala.“
„A to ti připadá jako důvod ji takhle deptat?“
„Mami, její emoce mě vážně nezajímají.“
„Toho jsem si všimla,“ utrousila podrážděně. „Ten byt stejně zeje prázdnotou, mohla by tam bydlet rok, dva… co by se stalo?“
„Od kdy je prázdný?“ zarazila jsem se. „Dřív tam byli nájemníci, teď se tam nastěhuje můj syn – tvůj vnuk, kdybys náhodou zapomněla. Jediný, kterého máš. Nebo ho klidně vyhodíš na ulici jen proto, abys Amálii zařídila? A nezačínej mi vyprávět pohádky o kolejích, on není z jiného města, stejně by ho tam nevzali. A i kdyby ano… bydlet na koleji, když má vlastní byt, je úplný nesmysl.“
„Dej mi aspoň možnost něco říct, Zuzano! Amálie to potřebuje víc, musí si zařídit život…“
„A Rostislav ne?“ skočila jsem jí do řeči. „Kam si má přivést přítelkyni, na lavičku před nádraží? Řekneš mu to ty osobně, že ho milující babička vyhazuje z bytu, ke kterému navíc nemáš žádná právní práva?“
Máma si těžce povzdechla.
„S tebou se nedá mluvit… jako bych házela slova do zdi.“
„To vy dvě se chováte, jako byste házely hrách o zeď,“ odsekla jsem. „Jestli vás baví řešit nesmysly, prosím, ale mě a mého syna do toho netahejte. Řešte si vlastní životy. Stačí, že ze mě obě taháte peníze – nejsem pro vás dcera ani sestra, jen peněženka s nohama.“
Tentokrát jsem se nerozloučila já. Mámina krátkozrakost mě rozlítila doběla. Proč se vůbec plete do sporů mezi dvěma dospělými sestrami? Jsme snad malé děti? A ještě si vybrat právě tu stranu… Bože, ani jedna z nich očividně nepřemýšlí.
O pár dní později jsem odvezla Rostislava do města. Než vystoupil, vymohla jsem si na něm slib, že se o sebe bude starat jako dospělý člověk: nebude žít v nepořádku, živit se nesmysly a v případě jakéhokoli problému mi okamžitě zavolá.
Rozloučili jsme se a já zamířila rovnou do práce. Cestou jsem si znovu potvrdila, že rozhodnutí nechat syna bydlet samostatně bylo správné. Kolony byly tak šílené, že bych za tu dobu zvládla vyřídit půlku pracovních úkolů.
Poprosila jsem ho, aby mi zpočátku volal každý večer. Nešlo o kontrolu, spíš o uklidnění mého mateřského neklidu. A on to respektoval – přesně v devět, když už jsem byla doma a věnovala se svým věcem, zazvonil telefon.
V sobotu se ale ozval už v poledne. Stála jsem zrovna u sporáku a vařila těstoviny. Okamžitě mě sevřela úzkost: stalo se něco? Rostislav je ve fázi, kdy se osamostatňuje, a dobrovolně by mi jen tak nevolal. Navíc nikdy neměl potřebu jen tak si povídat.
„Mami,“ ozval se z reproduktoru jeho napjatý hlas, „tady je… no… teta Amálie…“
„Ty si snad stěžuješ?!“ ozval se vzápětí ostrý výkřik do telefonu. „Okamžitě polož ten…“