„…okamžitě ten telefon polož!“
„Nechte ho, prosím, ať to dořekne!“ vyhrkla jsem do sluchátka, zatímco Rostislav lapal po dechu. „Zkrátka… přijela s kufry a odmítá odejít. Netuším, co mám dělat… mám volat policii? Jenže je to přece rodina…“
„Nedělej vůbec nic,“ přerušila jsem ho a vypnula hořák pod hrncem. „Hned vyrazím. Hlavně se s ní nepouštěj do hádek. A nikam neodcházej z bytu, pro jistotu.“
Naházela jsem na sebe první oblečení, popadla klíčky a během pár minut seděla v autě. Cestou jsem si v hlavě skládala, co mě asi čeká. Když jsem dorazila k bytu Rostislava Vysokého, otevřel mi bledý a viditelně otřesený. Bylo na něm znát, že má v hlavě zmatek. Vychovala jsem ho k úctě ke starším, takže proti Amálii Šimonové se nezmohl na odpor. Ona mezitím obsadila kuchyň, vařila cosi v hrnci a pobrukovala si, jako by byla doma.
„Počítám do tří,“ oznámila jsem hlasitě, sotva jsem vstoupila do kuchyně, boty jsem si ani nestihla zout. „Jakmile řeknu tři, chci, abys byla pryč. Jinak volám policii a budu žádat soud o zákaz přiblížení k mému synovi. Rozumíš, ty…“
Upřímně řečeno, neměla jsem ponětí, zda by u nás něco takového prošlo. Ale Amálie se svým nedokončeným studiem a parazitickým způsobem života sotva mohla tušit víc. Snažila jsem se ji zastrašit, abych nemusela sahat k násilí. Kdyby to ale nezabralo, byla jsem připravená ji z bytu vyvést vlastníma rukama. Hlavní bylo, aby se od Rostislava držela dál.
„Ale prosím tě, Zuzanko, neděs mě,“ zazpívala sladce, aniž by přestala míchat obsah hrnce.
V tu chvíli mi došlo, že domluva je zbytečná. Celý život dosahovala svého tím, že nasadila uražený výraz a rozplakala se. Dospělá žena tělem, ale myšlením uvázlá někde v pubertě.
Počkala jsem, až odstoupí od sporáku – s ohněm si zahrávat nehodlám – a pevně jsem ji chytila za paži. Když začala křičet, táhla jsem ji bez zaváhání směrem ke dveřím.
„Zapamatuj si to, drahá sestro,“ zasyčela jsem jí do ucha. „U mámy jsi rozmazlený poklad, kterému projde všechno. Tady ale stojí moje dítě a to je pro mě víc než kdokoli jiný. Ještě jednou sem vpadneš a osobně tě odvedu na policii. Postarám se, aby sis tam poseděla pěkně dlouho.“
Hrozby jsem si vymýšlela za pochodu, ale tón hlasu byl natolik přesvědčivý, že musela pochopit, že tentokrát to myslím vážně. Vytáhla jsem ji na chodbu a poručila jí, aby si okamžitě sbalila všechny věci, které stihla rozházet po bytě. Amálie se sesunula na zem, rozbrečela se a spustila hysterické divadlo. Stála jsem opodál a čekala, až představení skončí. Viděla jsem to už mockrát, jen jsem dřív nikdy nešla do otevřeného konfliktu. Možná chyba.
Rostislav stál jako přikovaný a sledoval svou tetu s otevřenou pusou. Když ji konečně přestalo bavit vzlykat, zvedla se, mlčky posbírala věci a s ledovým výrazem odešla.
„Neměla jsi být tak tvrdá…“ hlesl nejistě. „Je mi jí líto.“
„Právě s tím počítala,“ odpověděla jsem klidně. „Znám je moc dobře – ji i babičku. Věř mi, jinak by to nešlo. Teď si odpočiň, já jedu domů. A nezapomeň vypnout sporák. Kdyby se tu znovu objevila, hned mi zavolej. Příště už přijedu s policií.“
Večer mi volala máma a rozpoutala pořádnou hádku. Neposlouchala jsem ji dlouho a hovor jsem ukončila. Ať se na mě zlobí, jak chtějí. Zvykli si žít pohodlně na můj účet – moje chyba, že jsem to dovolila. Ale aby někdo parazitoval na mém synovi, to už nikdy nepřipustím.