Pár dní před Rostislavovým odjezdem, kdy už byly kufry naskládané u dveří a byt působil zvláštně prázdně, mi zazvonil telefon. Volala Amálie Šimonová.
Nebývalo to časté a vlastně ani překvapivé – ozývala se téměř výhradně tehdy, když něco potřebovala, obvykle peníze. Povahou připomínala křehkou ozdobnou květinku: lehce našpulila rty, zamrkala řasami a čekala, až se svět postará. Na muže tohle kouzlo obvykle fungovalo, přesto se jí partnerský život dlouhodobě rozpadal pod rukama. Nikdy se nevdala a většinu let strávila v bytě s matkou. Na čas sice odešla studovat do jiného města a bydlela na kolejích, jenže školu brzy vzdala a s kufrem se vrátila domů, jako by se nic nestalo.
„Ahoj, Zuzánko!“ spustila medovým hlasem. Měla příšerný zvyk všelijak překrucovat moje jméno. Za ty roky jsem slyšela snad všechny možné zdrobněliny, které si její fantazie dokázala vymyslet.
„Ahoj,“ odpověděla jsem stručně.
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Nijak jsem ho nechtěla lámat – ať si sama ujasní, proč vlastně volá. Času jsem měla dost a klidně bych poslouchala její funění třeba půl hodiny.
„Maminka mi říkala, že jsi vystěhovala nájemníky z bytu,“ ozvala se konečně, jako by se musela nejdřív nadechnout odvahy.
„Ano,“ přikývla jsem do telefonu. „Rostislav byl přijatý na univerzitu a bude tam bydlet. Proč?“
„Víš, Zuzanko,“ začala opatrně, „napadlo mě, že bych se do toho bytu nastěhovala já. Už mám plné zuby bydlení s mámou, s věkem je čím dál nesnesitelnější, pořád brblá… Navíc mám přítele a nemám ho kam vzít. Maminka jasně řekla, že u ní doma žádní chlapi nebudou. A jak si mám pak zařídit vlastní život? Po parcích snad chodit nebudu.“
„Počkej, Amálie,“ skočila jsem jí do řeči. „Tohle všechno zní hezky, ale ten byt je určený pro mého syna.“
„Tvůj syn klidně zvládne kolej,“ prohlásila bez zaváhání. „Ten byt potřebuju já.“
„Nepleteš si role?“ zeptala jsem se chladně. „Ten byt vydělal Rostislavův otec a patří Rostislavovi. Ty s ním nemáš vůbec nic společného. Co je to za nesmysl? Najednou se objevíš a čekáš, že ti někdo naservíruje bydlení?“
„Zuzanko, no tak, nechovej se ke mně jako k cizí,“ zkoušela to ještě sladce. „Rostislav je mladý, kolej mu prospěje…“
„Nechci, aby bydlel na koleji,“ utnula jsem ji. „Když má vlastní byt, není jediný důvod. A možná by sis měla najít práci místo toho, abys žebrala o peníze. Už dávno jsi mohla mít našetřeno.“
Sladký tón se okamžitě vytratil a v hlase se objevila podrážděnost. „Aha, tak takhle se mnou mluvíš? To si zapamatuju, Zuzano. Ještě si na to vzpomeneš.“
„A co mi jako uděláš?“ pousmála jsem se. „Byt je napsaný na mě, Rostislav je tam přihlášený. Můžeš se stavět klidně na hlavu, nic z toho nebude. Buď jdi pracovat, nebo zůstaň bydlet s mámou. Je mi to jedno.“
Amálie se ani nerozloučila a hovor utnula. Odložila jsem telefon a vrátila se k filmu o zombících, který jsem měla rozkoukaný. Z koupelny vyšel Rostislav, ještě s mokrými vlasy, a zvědavě se zeptal:
„S kým ses hádala, mami?“
„S tetou Amálií,“ odpověděla jsem a znovu zmáčkla pauzu, smířená s tím, že klidný večer se nekoná. „Napadlo ji, že by bydlela v tvém bytě a tebe poslala na kolej.“
Rostislav se zatvářil zachmuřeně. „Na kolej nechci,“ řekl tiše. „Jestli se tomu dá vyhnout…“
„Ten byt je tvůj,“ ujistila jsem ho. „Nikdo tě nebude nutit žít tam, kde nechceš.“
Koleje jsou kapitola sama pro sebe a pořádná zkouška nervů – z vlastní zkušenosti vím, že ne každému takový způsob bydlení sedne.