Věděla o něm, že se v práci potýká s problémy a doma to také nebylo ideální. Možná proto se tak křečovitě upínal k telefonu a ona se měla tvářit, že si jeho podivné a nebezpečné manévry za volantem ani nevšímá. Jenže teď… teď už bylo pozdě přemýšlet, co měla udělat jinak. Co ji čeká dál, netušila ani v nejmenším.
Jedno však měla Karolína Tomášeková naprosto jasné. Jakmile se dostane do bytu, sundá prsten, položí ho na stůl, sbalí si nejnutnější věci a odjede k rodičům. S člověkem, který je schopen ji bez váhání vysadit uprostřed silnice, žít nehodlá. Není to snad jasná ukázka toho, jak by s ní zacházel i v budoucnu? Pokud by při každém sporu reagoval stejně bezohledně a klidně riskoval její život… k čemu by takové manželství vůbec bylo?
Zamyšlená natolik, že vnímala jen vlastní kroky a tlukot srdce, si ani nevšimla auta, které u ní zpomalilo. Uvnitř seděli dva muži. Na první pohled působili drsně a nevlídně – alespoň tak je viděla Karolína, vyděšená a promrzlá k smrti.
Tak, a je to tady. Všechno se rozhodne právě teď. Promiň, mami… asi se domů už nevrátím, problesklo jí hlavou.
„Copak, slečno, proč šlapete po silnici pěšky? Auto se porouchalo?“ ozval se pobavený hlas. Muž se očividně bavil tím, jakého dojmu dosáhl. „Nebojte se, nekoušu. Jen mě zajímá, co tu děláte úplně sama. Vypadáte slušně, jen jste oblečená úplně mimo počasí. Nechcete pomoct?“
„Chci,“ vydechla Karolína se vzlykem. Třeba by jí skutečně mohli pomoct. A i kdyby ne… utéct by stejně neměla kam. „Prosím, jen mě odvezte do města.“
„Tak nastupte. Cestou mi ale povíte, co se stalo,“ přikývl řidič. „Já jsem Bronislav Jelínek, vzadu sedí kamarád Patrik Pavlíček. Oba pracujeme u policie, takže se nemusíte bát. Dovezeme vás v pořádku.“
„Jako bych měla na výběr,“ zašeptala. „Nechci tu zůstat sama.“
Usadila se na sedadlo a kabelku si přitiskla k tělu, jako by jí mohla dodat pocit bezpečí. Muži mlčeli, netlačili na ni a nechali ji vydechnout. V autě bylo příjemné teplo, hrála tichá hudba, vzduchem se nesla jemná vůně santalového dřeva… a napětí v ní pomalu polevovalo.
„Jmenuju se Karolína,“ promluvila nakonec tiše a zadívala se na vlastní kolena. „Pohádala jsem se s přítelem… vlastně s ženichem. I když ne, takhle to není. Já se nehádala s nikým. Jen Sebastianu Válkovi zřejmě přeskočilo a on mě jednoduše vyhodil z auta. Právě proto jsem skončila tady, sama na prázdné silnici.