Karolína Švecová přestala připravovat všelijaké specialitky pro manžela a tchyni ve chvíli, kdy náhodou zaslechla jejich rozhovor, který se točil kolem ní samotné.
„Víťo, jsi si jistý, že je ta kachna hotová? Táta nesnáší tuhé maso, vždyť víš, co má se zuby,“ ozvala se starostlivě Blanka Pospíšilová.
Vítězslav Marek se naklonil k troubě, až mu horká pára málem spálila obočí, a nervózně zapíchl vidličku do dozlatova vypečeného masa.
Karolína, která s námahou vyvažovala těžký tác naložený hromadou pirohů plněných zelím a vejci, jen tiše vydechla a hřbetem ruky si odhrnula pramen vlasů z čela.
„Tu kachnu jsem marinovala celé dva dny, v pomerančové šťávě s medem. Má se rozpadat na jazyku jako máslo,“ pronesla unaveně. „Raději vyndej z lednice sulc, už by měl být akorát. A zkontroluj chleba – bez pořádného bochníku se přece žádný stůl neobejde,“ dodala a významně se podívala na polici, kde ležel bagetový cop.
Kuchyně pulzovala zvláštním chaosem, který Karolína znala z předvánočních dnů nebo ze svatebních příprav. Přitom byl obyčejný pátek, polovina července. Za okny chalupy ve středních Čechách se ozýval cvrkot cvrčků a teplý večerní vzduch voněl borovicemi a blízkou řekou. Karolína si však tu idylu sotva uvědomovala. Už pátým rokem vypadaly její víkendy stejně: nekonečné stání u plotny, důkladný úklid a hostění vážených návštěvníků – Stanislava Míky a Blanky Pospíšilové.
Oba patřili ke staré škole. Na pořádek a stravu kladli přísné nároky. „Z obchodu nejíme, to je samá chemie,“ opakovala Blanka Pospíšilová s tenkými rty semknutými do čáry. A tak se z Karolíny, která jinak pracovala jako účetní ve velké firmě, každý pátek stávala šéfkuchařka restaurace vyšší třídy.
„Je hotovo,“ oznámil Vítězslav, když si prohlížel stůl prostřený na verandě – naškrobený ubrus, pečlivě složené ubrousky v kroužcích, orosenou karafu pro otce a domácí ovocný nápoj pro matku. „Jsi neuvěřitelná. Máma si zase něco najde, ale upřímně – nikdo nevaří líp než ty.“
Karolína se pousmála, spíš ze slušnosti než z radosti. Záda ji bolela, nohy měla nateklé a představa dalších dvou dnů plných nucené „kultury“, politických debat a neustálého podávání chodů ji vysilovala už teď.
V sedm hodin večer zastavil u brány starší, leč naleštěný vůz Stanislava Míky. Začal obvyklý uvítací obřad.
„To byly ale kolony!“ vyhrkla Blanka Pospíšilová, vystoupila z auta a ovívala se kapesníkem. „Myslela jsem, že tam zůstaneme stát. Víťo, proč jsi ještě nepokosil trávu u plotu? Vypadá to zanedbaně.“
„Ahoj, mami, ahoj, tati,“ spěchal Vítězslav s úsměvem, zatímco bral kufry z kufru. „Zítra to napravím, dneska jsem to nestihl.“
„A kde je Karolína?“ rozhlédla se Blanka po zahradě. „Zase v kuchyni? Mohla by nás přece přivítat, nejsme cizí.“
Karolína právě scházela ze schodů, ruce si utírala do zástěry.
„Dobrý večer, Blanko, Stanislave. Vítejte. Večeře je nachystaná, všechno je ještě teplé.“
„Doufám, že to není mastné,“ zamručel Stanislav Míka a zamračil se. „Doktor mi zakázal smažené, játra zlobí.“
„Všechno je pečené a lehké, přesně podle vašich doporučení,“ ujistila ho Karolína klidným hlasem – a právě v té chvíli se společnost začala přesouvat k prostřenému stolu, kde měl večer teprve nabrat svůj obvyklý spád.