Karolína už neměla energii ani na ranní lívance. Sporák sice fungoval, pánev byla uklizená ve skříňce a Přemysl by klidně pomohl, ale v ní samotné se cosi zlomilo.
U stolu se rozhostilo tak těžké ticho, že by se dalo krájet. Blanka Pospíšilová lapala po dechu, jako ryba vyvržená na břeh. Stanislav Míka si bez slova nalil panáka a obrátil ho do sebe.
„Ty jsi snad nemocná, Karolíno?“ utrousila Blanka jedovatě, aniž by odtrhla pohled.
„Naopak,“ odpověděla Karolína klidně, skoro tajemně. „Už jsem se uzdravila.“
Následující dny prožila v tichém očekávání. V pátek nevyrazila do supermarketu pro lososa, sýry ani výběrové maso. Místo toho do košíku přidala dva balíčky obyčejných „Sibiřských“ knedlíčků, bílý chléb a klasickou šunkovou salámu.
Když Vítězslav Marek doma vybaloval nákup, zarazil se.
„Karolíno, kde je ryba, sýry, maso? Vždyť máma má v sobotu narozeniny. A ty přineseš knedlíčky?“
„Jsem vyčerpaná z práce,“ povzdechla si. „Řekla jsem si, že tenhle víkend si odpočineme. Dort vezmeme oplatkový, ten tvůj oblíbený – Přelud.“
„Oplatkový? Pro mámu?“ podrbal se na hlavě. „Urazí se.“
„Neurazí. Důležitá je přece pozornost, ne menu.“
V sobotu ráno přijeli rodiče slavnostně oblečení, plní očekávání. Blanka v nových šatech, Stanislav v košili s kravatou.
„Tak, oslavenkyně dorazila!“ prohlásila Blanka slavnostně. „Karolíno, čím nás dnes překvapíš?“
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ podala jí Karolína skromnou kytici zahradních kopretin. „Hodně zdraví. Posaďte se.“
Na stole stál velký hrnec, vedle talíř s nakrájeným salámem a chlebem, měkký sáček majonézy.
„Co… to má být?“ zachvěl se Blančin hlas.
„Knedlíčky,“ zazářila Karolína a zvedla poklici. Pára se vyvalila v hustých obláčcích. „Kupované, ale slušné kvality. Kategorie B. Ať nevystydnou.“
Blanka se posadila, jako by před sebou viděla jedovatý hmyz.
„To si děláš legraci?“ zašeptala. „Je mi pětašedesát. A ty mi naservíruješ knedlíčky z pytlíku? A vařený salám?“
„Proč tolik ceremonie?“ Karolína si klidně nabrala porci a zalila ji majonézou. „Řekla jsem si, proč se dřít u plotny a ponižovat? Vždyť nejsem váš standard. Obyčejná, jak říkáte. Ne žádná Dagmar.“
Stanislav se zakuckal alkoholem, Vítězslav ztuhl s vidličkou v ruce. Z Blančiny tváře zmizela barva.
„Ty… ty jsi to slyšela?“ vypravila ze sebe.
„Ano,“ přikývla Karolína a dál jedla. „O kuchařce i o restauraci zadarmo. Snažila jsem se si vás koupit péčí, ale to je nesmysl. Podnik je zavřený, kuchař propuštěn. Teď je samoobsluha. Na delikatesy si zajděte sami. Já už nebudu obětovat víkendy kvůli uznání, které mi stejně nikdy dát nechcete.“
Přemysl Jelínek zmateně přejížděl pohledem mezi matkou a Karolínou.
„Mami… ty jsi to opravdu říkala?“
Blanka zrudla, po krku se jí rozlily skvrny.
„My jsme si jen povídali! Poslouchat cizí hovory—“
Karolína se jen pousmála, vstala a zamkla dveře. Ten den tím definitivně skončil jeden jedovatý rodinný oběd – a spolu s ním i její snaha se zavděčit.